|
|
 Na
cestách s Václavem Havlem
Jiřího Vejvodu dnes známe především jako ředitele Českého
rozhlasu 2 – Praha. Ti z nás, kteří jsou takzvaně v nejlepších
letech, ho ale jistě pamatují coby stálého spolupracovníka
legendárního časopisu Mladý svět, pro nějž připravoval, řečeno
dnešními slovy, exkluzivní rozhovory – třeba s Eltonem Johnem,
Marcellem Mastroiannim či Monicou Vittiovou – a také jako
hostitele v proslulé rozhlasové Kavárně u Kische. Ano, Jiří
Vejvoda je srdcem novinář. Po sametové revoluci se stal členem
týmu žurnalistů, kteří doprovázeli prezidenta Václava Havla na
jeho prvních oficiálních státních návštěvách. Následující
vzpomínky se váží právě k tomuto období, od něhož nás dělí už
dvacet let. Těšit se můžete i na jejich druhou část – bude se
týkat cest do Izraele, Velké Británie, Francie, Španělska a
Portugalska.
Před dvaceti lety se mi souhrou šťastných okolností podařilo
profesně zachytit a lidsky prožít většinu prvních, průlomových
cest novopečeného prezidenta tehdejšího Československa do
světa. Zvláštním rozhlasovým zpravodajem jsem se v tehdejší
nepřehledné situaci stal dočasně – než jsem žezlo předal
novým, kvalifikovanějším kolegům – na přání Pražského hradu,
jmenovitě prezidentova mluvčího Michaela Žantovského, který
znal moje předchozí publicistické výkony a věděl i o mojí
jazykové výbavě. Havlovy výpady do světa jsem během roku 1990
prožil pod tíhou zodpovědnosti, dvou těžkých přenosných
magnetofonů a s oprávněným pocitem, že se jedná o cosi
neopakovatelného. Své rozhlasové poslání jsem tehdy splnil
telefonáty, reportážemi i rozsáhlými publicistickými bloky,
například v rámci cyklu Dveře dokořán. S odstupem dvou dekád
nyní nabízím spíše osobní svědectví, deník pozorovatele, který
směl být při tom.
Solidarnoscz a maďarské povstání
Než vás ve vzpomínkách pozvu na zásadní Havlovu cestu do
Bílého domu koncem února 1990, chci se ohlédnout za předchozím
– lednovým – pobytem prezidenta a jeho týmu v Polsku a
Maďarsku. Po spěšné cestě do Německa už prosinci 1989 to byla
další z návštěv našich sousedů a v paměti mi z ní utkvěly
střípky dojmů. První z varšavského letiště, kde přistavili
červený koberec ke špatnému východu z letadla a vznikl zábavný
zmatek hodný absurdního dramatika. Poté okázalá nepřítomnost
Lecha Walęsy, který se kdovíproč naschvál ukryl do Gdaňska, a
oslavný večírek s vedením Solidarity, kterému vévodili
neúnavně diskutující Adam Michnik, neskonale noblesní
Bronislav Geremek a přiopilý Jacek Kuroň: už tam bylo cítit,
že polský disent se vnitřně tříští... A na závěr polského
pobytu vypjatě emotivní návštěva kostela, v němž kázával
lidový kněz Jerzy Popieluszko, roku 1984 brutálně umučený
tamní tajnou policií.
Jinou, osobní rovinou prezidentských cest byly první
polistopadové kontakty s českými novináři v prezidentském
týmu, předtím vesměs vytlačenými na okraj. Zatímco ve Varšavě
mi na hotelovém pokoji vyprávěl dopisovatel obřího tokijského
deníku, kolega Geisler, o svých dvou – tehdy neznámých, poté
slavných – hereckých dcerách, redakční přispěvatel katolických
novin, rozporuplný kněz Alois Kánský, mě pobavil odmítnutím
tvrdého nápoje při přeletu do Budapešti: „Nemohu,“ ukázal
vzhůru k nebi, „šéf je nablízku...“
Budapešť nabídla nervózní setkání v parlamentu, už tehdy
potenciálně těhotné komplikujícími se slovensko-maďarskými
vztahy, a dojemnou poctu u hrobu Imre Nagye, slavné postavy
maďarského povstání z roku 1956: lilo jako z konve a nebe se
zakabonilo tak dramaticky, jako by si snad pamatovalo tehdejší
kveprolití i následné vpravdě úkladné politikovo zavraždění.
Lososi, láva a sněhobílý sníh
 Brzy
přišla klíčová Havlova globální show, zorganizovaná Američany.
Do Spojených států jsme letěli s mezipřistáním na Islandu a
oklikou přes Kanadu. Obé přispělo k mým zážitkům z jedinečné
cesty.
Island, ponořený do přítmí skal a tůní, nabídl úděsný vichr,
setkání s prezidentkou nevyslovitelného příjmení
Finbógadottirová (zkuste to rychle vyslovit v živém telefonátu
do vysílání) a vskutku absurdní návštěvu Havlova představení v
islandštině. Poté „celolososovou“ večeři, kde z těchto ryb
byly kuriózně připraveny i zákusky – alespoň hostitelé jim tak
říkali... Nazítří, cestou na letiště, neodolali milovníci
sportu Klaus a Dlouhý, aby nepředvedli svá obnažená těla v
koupeli z horké léčivé lávy, a pak už přišel let do Ottawy a
Toronta. Těsně před nástupem do letadla mě jeden bodrý
Islanďan přepadl dotazem: „Co dělá Boutěk?“ Chvíli mi trvalo,
než jsem pochopil, že kdysi v Praze studoval a na koleji
bydlel s naším rozhlasovým odborníkem číslo jedna na feature
Zdeňkem Boučkem...
Ottawa nás přivítala třeskutým mrazem, nezbytnou vojenskou
přehlídkou, při níž koním jízdní stráže zamrzaly nozdry, a
setkáním s krajany, jež patřilo na celé cestě k těm
nejniternějším zážitkům. Zde se k nám přihlásil Radovan
Selucký, autor mé milované knížky Západ je západ s ilustracemi
Jiřího Šlitra, a velebil čistotu místního prostředí, ve kterém
zůstává sníh po celou zimu sněhobílý. Setkal jsem se i s
dávným kolegou z Mladého světa, bonvivánem Petrem Adlerem,
který v Kanadě poznal, jak tvrdě chutná novinářský chlebíček
emigranta, a otevřeně mi o tom vyprávěl. Zato v Torontu se mi
nevyplnila ani jedna z tužeb, jež jsem si předsevzal naplnit:
žili tam tehdy jak Vladimír Pucholt, ten geniální herec z
Činoherního klubu, jenž se stal lékařem, tak legendární Adina
Mandlová. Jenže nebylo možné vystoupit z vládní kolony, do níž
by mě už místní ochranka zpět nepustila, a tak jsem si aspoň
vychutnal návštěvu u Škvoreckých: titěrný domek ve stínu
mrakodrapů byl zároveň bytem, redakcí i tiskárnou. Až tady
člověk pochopil, jak doslova obrozeneckou činnost manželé
Škvorečtí ve velmi skromných podmínkách vyvíjeli.
V Torontu došlo také – na předměstském sportovním stadionu –
k setkání s Čechoslováky žijícími v Kanadě od roku 1948 či od
roku 1968. Jeho průběh zmanipulovali příslušníci Světového
kongresu Slováků, kteří nám už tehdy vyrazili dech tím, jak
urputně, až urážlivě žádali po prezidentovi samostatný stát. I
Havel odcházel z této akce otřesen – sotva jsme nabyli
svobodu, už se máme rozdělovat?
Bílý dům a ovace v Kongresu
 Nikdy
předtím jsem si neuměl představit, že někdy navštívím Bílý dům
– a najednou to bylo tady. Nás novinářů se ujala místní letitá
průvodkyně přezdívaná Babička Mary. Provedla nás prezidentskou
pracovnou, kde mně z paměti vyskočila slavná fotka, na níž J.
F. Kennedy podepisuje zásadní listiny a pod stolem si hraje
jeho malý synek. V Oválné pracovně jsem si představoval, jak
se tu vzduch asi musel krájet, když se rozhodovalo o vstupu
Američanů do druhé světové války nebo o invazích do Koreje či
Vietnamu. Na zahradě Bílého domu pak proběhlo tiskové setkání
s místní novinářskou elitou, po níž se vedle mě – a mého
mikrofonu – ocitli dva vzácní Češi: režisér Vojtěch Jasný a
fotograf Jan Lukas, oba rozzáření z dojmů oné chvíle, v niž
snad už ani nedoufali. Vrchol washingtonského pobytu měl však
teprve přijít: slavný Havlův projev v Kongresu, budově okázale
připomínající antickou architekturu, s kuloáry plnými
hemživých lobbistů, s jakými jsem se dosud nesetkal.
Z vlhkého tepla Washingtonu pak hurá rovnou do mrazivého New
Yorku. Na letišti helikoptéra, v ní cesta rovnou do centra, a
díky rodině Chadimových a Janu Třískovi ubytování v hotelu
Plaza, zrovna tak honosném jako – alespoň pro mě – kýčovitém.
Co by kamenem dohodil je však odtamtud areál budov OSN,
z něhož mi víc než neplodná řečnická cvičení delegátů utkvěl
v paměti složitý dialog s černošskou telefonistkou, jíž jsem
se, neznaje termín, zbrocený potem pokoušel vysvětlit, že chci
do Prahy spojit na účet volaného: „Oh I see, collect call!“
plácla se nakonec do tlustých stehen a já si ten pojem i to
plesknutí budu už navždy pamatovat.
Jistěže došlo v New Yorku na setkání Václava Havla s Milošem
Formanem; jedinečným zážitkem byla ovšem i pracovní snídaně u
prvního tamního starosty černé pleti Dinkinse. Také tam mě
přivedli do rozpaků: tak dlouho se číšník tázal, s čím chci
„mjeuzli“, až jsem pochopil, že hovoří o u nás dosud skoro
neznámém müsli... Jak nové bylo pro nás tehdy to, co je dnes
běžně známé! Když je řeč o stravě: američtí celníci na letišti
se při našem příletu nepárali s nejmenovaným kolegou z
Lidových novin a zabavili mu salám Vysočina, jímž se vybavil
na cestu, že prý může být zdravotně zábavný, načež jsme si s
kolegou Ondřejem Hejmou všimli, že jej „za bukem“ sami
pojídají, až jim i jejich služebním psům tekly sliny.
Co začínalo být zjevné už v Kongresu, potvrdilo se mi v samém
závěru americké cesty. Odsvěcený kostel na prahu Harlemu se
stal svědkem triumfální pocty Václavu Havlovi, jehož příběh „z
disidenta prezidentem a z vězně svědomím lidstva“ rozvášnil
nejen americký tisk, ale i čelné politiky. Každý se chtěl
přihřát na jeho slávě: Kissinger, Bush starší a mnozí další,
aby si vylepšili svou domácí ztuhlou image. Kromě tohoto
pokrytectví však večer zářil uměním recitátorů – úryvky z
Deníků Olze mužně četl herec Gregory Peck a zaujatě spisovatel
Elia Wiesel – a ovšem i muzicírováním plachého Paula Simona a
dalších. Pro mě bylo šokem, že mě hned u vchodu herec Paul
Newman nenuceně oslovil: „Howdy, boy?“ a že mi sedadlo uvolnil
hvězdný tanečník Baryšnikov.
Po koncertě nás pozvala jedna z místních obdivovatelek Václava
Havla do svého bytu u Central Parku. S movitým manželem
obývali rozlehlý byt v domě hned vedle jiného mrakodrapu, před
nímž kdysi pomatenec zastřelil Johna Lennona.
Zatímco společnost se hlučně bavila a od piána zněl Chopin,
vyšel jsem na balkon a užasle zíral na divadlo světa kolem
sebe: dole temná rozlehlá zeleň a kolem ní ze všech stran
mrakodrapy zářící do tmy statisíci okny, šplhajícími se až
málem do nebe. Je to, co vidím, pravda, říkal jsem si, anebo
se mi to všechno zdá? Při pohledu na český dnešek mívám
podobný pocit občas znovu.
Jiří Vejvoda, ředitel ČRo 2 – Praha
Foto archiv Jiřího Vejvody
|
