|
|
Larkinova vysoká okna
Jsou básníci, jejichž život se obejde bez vnějších prudkých
zvratů a otřesů, zato jejich vnitřní drama, „podzemí v duši“,
v nich pod nahromaděným tlakem přivádí na povrch magma, jež
tuhne v básni. Patří k nim Philip Larkin (1922–1985),
nejvýznamnější básnická osobnost na Britských ostrovech ve
druhé polovině 20. století a autor, kterého v sobotu 12.
června ve 22.45 představí Svět poezie na Vltavě.
 Larkin
pocházel z Conventry ze středostavovského prostředí. Otec byl
výstřední osobnost: jako finanční expert obdivoval narcisy,
ale básnické sklony Larkin zřejmě zdědil po matce, která
pocházela z vlasti Dylana Thomase – z Walesu. Básníkův vnitřní
vztah k ní trval až do smrti. Larkin je autorem čtyř vydaných
sbírek: Severní loď, Méně obelstění, Letnicové svatby a Vysoká
okna. Přítel z oxfordských studií Kingsley Amis ho přivedl do
skupiny básníků, kterým v padesátých letech připadl název
Hnutí a jejichž tvorba byla shrnuta v proslulých antologiích
Básníci padesátých let a Nové verše (tento název zároveň
znamená Nové linie).
Larkin putoval jako knihovník po několika univerzitách a
nakonec zakotvil jako ředitel univerzitní knihovny v Hullu,
kterou rozšířil a proměnil v kulturní středisko, kam se za ním
táhli mladí básníci. Nejvýznamnějšími z nich byli Skot Douglas
Dunn, Ted Hughes, Gawin Ewart, Andrew Motion a Anthony
Thwaite.
Celý život Larkin prožil jako kontroverzní samotář, nesl si
v sobě vnitřní drama plachého člověka s tlustými čočkami
v brýlích, který zcela opuštěn ve změti milostných pavučin,
jež si sám neustále soukal a zase trhal, přistupoval k vysokým
oknům své samoty, aby spatřil, prožil a básnicky pojmenoval,
co se odehrává v šedivém okruhu nízkého obzoru našich všedních
životů a při vší lidské bídě – naší i autorově – vykoupil toto
každodenní hemžení. Čím? Nesmlouvavostí krvavě protrpěných
otázek, vykřičených ve verších i mlčících v zdánlivém prázdnu
mezi slovy a v nových a nových obzorech, které se za nimi
otvírají.
Zdeněk Hron, básník a překladatel
|
