|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
Začněte číst Tolstého
Asi znáte stav, kdy nestíháte. Úkol vás zavalí, bere dech a
zúzkostňuje. S hrůzou přihlížíte, jak vám Úkol z rukou vyráží
dodržování jiných termínů, jak na nic jiného nemáte čas. Jak
zůstáváte déle v práci, potíte se, honíte. Jak to vlastně je s
časem? Máme ho čtyřiadvacet hodin denně, víc ne, ale někdy –
někdy jako by se ho zoufale nedostávalo a jindy ho bylo
nadbytek.
Myslel jsem si, že nemám čas na nic. A pak, zničehonic,
inspirován návštěvou na chalupě, sáhl jsem do nejvyšší police
knihovny a vytáhl odtud Vojnu a mír. Zaprášené a zažloutlé
vydání zastaralého překladu Viléma Mrštíka. Druhý díl. Přímo
reprezentativní ukázka toho, nad čím jsem říkal – a řekl bych
to zas: Tak na toto opravdu nemám čas! Ale mysl myslila, a
ruka, vedena bůhví čím, začala obracet stránky. Nemám čas,
připomínala hlava. A oči četly.
Nikdy jsem Tolstého nečetl. Tak proč ne náhodně vyňatý druhý
díl – o mírových selankách v Moskvě, Petrohradě?
Pierre Bezuchov, „vraceje se z jižní své cesty“, vede hovory
s Andrejem Bolkonským. Co je dobré pro mužika. O prodlužování
jeho života léky. „Daleko klidnější a jednodušší osud by jej
stihnul, kdyby zemřel.“ – „Znám v životě jen dva případy
skutečného neštěstí: hryzení svědomí a nemoc,“ říká kníže
Andrej.
Návrat Rostova na frontu, kde „cítil, že zbaven je svobody“.
Ale on to nesl libě! Mohl se opřít o řád, který ospravedlňuje…
nicnedělání. „Zde neviděl velkého toho zmatku volného světa,
ve kterém nenašel pro sebe místa, kde se byl tolikrát při
volbě své zklamal.“ O stravě vojáků, o polních lazaretech, kde
se umíralo („V nemocnicích čekala každého jistá smrt...“) – a
ve stejné době ruský císař stává se spojencem Napoleona. Je
uzavřen mír. „K čemu pak ty urvané ruce, nohy a pobití lidé?“
Na toto nemám čas, říkal jsem si třetí, čtvrtý večer, když
jsem rozečítal třetí stovku stran.
Ale na co máme čas? Čemu ho věnujeme? Co řídí to, čemu
dopřejeme čas? Jak je možné, že ve stavu, kdy jsem byl
nejpřepracovanější, kdy jsem dobře věděl, že nestihnu vyřídit
všechny povinnosti, pustil jsem se do Vojny a míru? A ono se
ukázalo, že mám na to čas!
Není tak těžké vyložit to.
Uneseme jen jistou porci úzkosti a hrůzy. Čeho je příliš, to
nás začne svírat, dusit, předhánět. A tak zvolíme útěk.
Nejlépe na druhou stranu. Vojáci si brali dovolenou. Rostov se
vracel na Otradné. I my si potřebujeme odpočinout. Utíkáme od
povinností.
Vyznívá to hrozně. Vyzývá to možná i k odsouzení. Neměl jsem
přece jen splnit ten Úkol a třicet dalších k tomu? Ale: útěk
je mnohdy sebezáchovný. Každý by si měl regulovat zátěž a
vyhýbat se přetížení. Tomu dlouhodobému. – Byl to útěk před
zhroucením.
Začal jsem slovy: Asi znáte stav, kdy nestíháte. A chtěl jsem
pokračovat: Pokud ne, nenechte si ho vnutit. Ale teď spíše
dodám: A když se to stane, vždycky se můžete otočit, vzít nohy
na ramena a... začít číst. Všichni máme po ruce svého
Tolstého.
(A ten Úkol jsem splnil.) |
