|
|
Již vzhůru, psanci této země
Společenský epos Giuseppa Tornatora Baaria (2009),
který je od 20. května k vidění i v českých kinech, jistě
připomene ještě rozmáchlejší fresku Bernarda Bertolucciho
Dvacáté století (1976), u nás bohužel nikdy neuvedenou, avšak
na rozdíl od ní si nelibuje v okázalé syrovosti, ve
vyostřených, kontrastních obrysech jednotlivých událostí.
 Kdybychom
pro Baarii hledali nějaké shrnující označení, mohli bychom
použít výrazu karnevalový princip. Dění v sicilském městečku
Bagheria (v místním dialektu Baaria) totiž připomíná
ustavičnou, naplno prožívanou slavnost. I všední čin, měřen
takovou optikou, se mění v bouřlivě prožívanou příhodu, které
se účastní celé zdejší společenství. Lidé stále pospíchají.
Bouřlivě diskutují, nadávají si, hlučně promlouvají, nakvašeně
gestikulují. Jejich počínání bývá groteskní i dojemné, často
demýtizační. Stačí poukázat na hladovějící ženy, které navenek
předstírají blahobyt, neboť veřejná pověst je zde nade vše.
Stačí připomenout hromadné rabování, k němuž dochází poté, co
ve známost vejde vylodění americké armády.
Režisér (a současně scenárista) předkládá výpověď postihující
tři generace jedné rodiny, pohybuje se v časovém rozpětí
několika desetiletí od sklonku fašismu až kamsi k sedmdesátým
létům, s prologem a epilogem zasazeným do současnosti. Postavy
dvou běžících chlapců, jednoho nynějšího, druhého v rozedraném
oděvu chudého děcka let třicátých, jejichž trasy se v jednom
okamžiku protnou, symbolizují odvěkou sepjatost minulosti s
přítomností i věčný pohyb, který nelze zastavit.
Významným prvkem je právě přítomnost dětí, jejichž klukovské
akce, zvláště výpravy do hlídaného sadu, provází nejen lákavé
dobrodružství, ale také nástrahy. Městečko, v němž snad v
každý okamžik kypí bujarý život, nabízí bezpočet všedních,
místními lidmi neuvědomovaných bizarností – počínaje voděním
krávy po ulicích a prodáváním čerstvě nadojeného mléka, konče
pak pitím krve právě poraženého dobytčete, aby těhotná žena
zahnala chudokrevnost. Prolínání směšného a tíživě vážného se
stává jedním ze základních znaků vyprávění.
Protagonistou příběhu je Peppino (Francesco Scianna), jehož
osudy sledujeme od dětství do vyzrálého věku, kdy jeho děti
již překročily práh dospělosti. On, prostý, nepříliš vzdělaný
venkovan, celoživotně oddaný myšlence komunismu jako pozemské
spásy pro nejbědnější, prosazuje, často ovšem marně, žádoucí
změny ve prospěch nuzných a utlačovaných svévolí bohatých
vlastníků. Jeho tvrdohlavost i přímočaré smýšlení bývají místy
úsměvné, ale nikdy zlehčované. Peppino prošel leckdy bolestným
sebeuvědoměním: jestliže jeho otec Ciccio ještě pokorně
skláněl hlavu před místním velkostatkářem, Peppinovy děti už
revoltují i proti dosavadním dělnickým předákům.
Baaria se vyznačuje mimořádnou hodnověrností reálovou, i
městečko mění svou tvář, rozšiřuje se, namísto dobytka tam
vtrhávají auta. Spatříme ulice zaplněné spěchajícími lidmi,
setkáme se s průběžně připomínanými figurkami rázovitých
pouličních prodavačů, ustavičně pokřikujících svou nabídku, s
domy opravovanými i bouranými – taková je kulisa příběhu, jak
ji s trochou šedavé zaprášenosti prezentuje kameraman Enrico
Lucidi. Kamera někdy stoupá do výše, až nad zástavbu, aby se
pokochala pohledem na malebný prstenec pohoří, která městečko
obklopují. Obtížně se zde žije, úrodné půdy není mnoho stejně
jako pracovních příležitostí. Ale lidé, navzdory korupci,
všemocné mafii a politickým čachrům, neztrácejí svou vitalitu
ani živelný optimismus.
Baaria se tak řadí mezi důležitá ohlédnutí po novodobých
dějinách, byť tu převažuje až jakási romantizující
rozevlátost. Tornatore se svým dojemně zbrklým snílkům
nevysmívá ani nezlehčuje jejich skutky, snaží se pochopit
dobové iluze, dívat se nepředpojatě. Protože strázně, kterými
se jeho film zabývá, se zadírají do duše i dnes.
Jan Jaroš, filmový publicista |
