|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Na schodech času s desítkou
Je to rozhlasový evergreen, na který se můžeme každoročně
těšit díky dramaturgovi a dokumentaristovi Zdeňku Boučkovi. To
on byl autorem myšlenky shromáždit v roce 2003 všechny
dostupné zvukové i jiné materiály vážící se k letům s trojkou
na konci. Vznikl tak první ze série večerů, které každoročně
nabízejí rozhlasové kompozice v pravém smyslu toho žánru.
Bouček uměl s rozhlasovým archivem výtečně pracovat a
důstojného nástupce našel v Tomáši Černém, který spolu s
Martinem Gromanem a Jarmilou Konrádovou připravil Páteční
večer s názvem Schody času (premiéra 14. května).
Princip pořadu je vlastně velmi jednoduchý – autoři z dobového
tisku a rozhlasového archivu vyberou klíčové události určitého
roku ve světě i v českých zemích, k nim přidají méně významné
i zcela marginální, dobovou atmosféru dotvářející zprávičky,
okoření reklamními slogany, dobovou hudbou případně poetickou
vsuvkou. Dvouhodinovku rozčlení na desetiletí a pak už jen
zručný mistr dotváří barevný zvukový koberec klíčových let.
Vedle sebe se tak může octnout pařížský kabaretní výstup
bohéma Borise Viana a projev Marty Gottwaldové k českým ženám,
zpráva o vzniku rádia Svobodná Evropa vedle ukázky z knihy
Rudá záře nad Kladnem, zmínka o zavedení první kreditní karty
těsně před informací o vynálezu vodíkové bomby. V případě
letošní kompozice přibyl zvláštní důraz na dějiny
kinematografie – tato volba působila ovšem poněkud nahodile
při vědomí, že za „startovní“ rok světové kinomatografie je
obvykle považován rok 1895 a pokud bychom se chtěli držet
českých reálií, uklonil se Viktor Ponrepo svým divákům poprvé
v roce 1907, nikoli 1910. Hnidopišsky bychom taky mohli
polemizovat například o použití písní z filmu Pyšná princezna,
který měl premiéru až v roce 1952.
Bylo zajímavé sledovat, jak se události na „vyšších“ schodech
času postupně marginalizují. Čím současnější archivní záběry,
tím méně významně působí. Relativně nedávno odžité politické
události roku 2000 z rádia zněly jako sci-fi. Kdo už dnes
vzpomene například na okolnosti vzniku a zániku projektu
Čtyřkoalice? A tak se mi během večera, kdy se střídají jména
politiků a hudební žánry, ale podstata konfliktů zůstává
stejná, několikrát vybavil jemný vtípek, který nedávno na
vlnách Českého rozhlasu Vltava vyprávěl Marek Orko Vácha: Do
polského kláštera přichází televizní reportér a velmi se diví,
že v klášteře není televize. „Jak tady můžete žít? Vždyť vůbec
nevíte, co je nového?“ – „A vy si myslíte, že je ve světě něco
nového?“ opáčí mnich. |
