|
|
 Mé
srdce tluče pro Polsko
Dubnová návštěva německého novináře Niklase Franka
v Praze vzbudila velký ohlas. Aula filozofické fakulty
zaplněná mladými lidmi, vůbec první pozvání na půdu
Goethe-Institutu, celostránkové rozhovory v tisku, televizní
vystoupení... V centru pozornosti stál syn nacistického
zločince Hanse Franka, generálního guvernéra Polska, autor
dvou knih, v nichž se snaží vyrovnat s vinami svých předků –
Můj otec: Účtování a Moje německá matka.
„Připadá mi neuvěřitelné, když na besedách s německými čtenáři
zazní otázka, zda už jsem se po napsání těchto dvou knih
konečně vyrovnal s životním traumatem potomka popraveného
válečného zločince. Chce se mi říct: A co ty? Ty jsi
vyrovnaný? Co dělal tvůj otec? Kde byl tvůj dědeček? Kdepak.
Řada z nich vinu necítí. Ano, o německém válečném běsnění se
napsalo hodně, je důkladně historicky zmapované, ale těch
lidí, mých čtenářů, vrstevníků, jako by se to netýkalo.
Srovnáváme německé zločiny se Stalinovými, poukazujeme na
vraždění Němců po válce, relativizujeme naši vinu.
Systematickou likvidaci Židů z nás však nikdo nesejme.
Minulost dosud není vyřešená, nezpracovali jsme ji. Jako
bychom se po válce ponořili do bažiny mlčení a dosud jsme ten
bažír nevysušili.“
Dětství na Wawelu
Niklas Frank se narodil v březnu roku 1939 jako poslední
z pěti dětí vysoce postaveného nacisty, jednoho z nejbližších
raných Hitlerových souputníků, Hanse Franka. Právník Hans
Frank byl hned zpočátku přitahován silnou osobností Hitlera
(ostatně jeho syn ve svých knihách naznačuje otcovu skrytou
homosexualitu, která se transformovala do mnoha náruživých
mimomanželských eskapád). V počátcích hnutí byl jeho obhájcem,
následoval vzestup ve stranické hierarchii, stal se členem
Reichstagu, bavorským, posléze říšským ministrem, neblaze se
podílel na událostech Noci dlouhých nožů, po okupaci Polska se
stal hlavou tehdejšího polského Generálního gouvernementu.
Jeho ješitnost byla konečně uspokojena.
Niklas vzpomíná, jak se proháněl ve šlapacím autě po
rozlehlých chodbách Wawelu či si hrál s bratrem na honěnou
v katedrále. Dodnes si pamatuje chuť výtečné polévky i jiných
skvělých jídel jejich kuchařky, vybavuje si blahý pocit
luxusu, když se zabořil do kůže přepychového mercedesu. Dokáže
si vzpomenout i na návštěvy v ghettu, kde matka čile
obchodovala. Snad jeho obyvatelé doufali, že se jim dostane
přímluvy za nevýhodné obchody, ale paní guvernérová za ně
nikdy neztratila ani slovo. Pobyt na Wawelu střídala
s luxusním bydlením v Kressendorfu (Krzeszowicích), kde se
dokázala zabavit jak obchody, tak návštěvami svých dávných
přítelkyň, jimž se chlubila okázalým životem.
Synovské opovržení
 Po
šťastném dětství malého princátka následoval šok. Již
v pětačtyřicátém byly zveřejněny fotografie německých zločinů.
Niklas listoval novinami a viděl hory nahých vyhublých těl,
mrtvých dětí. Pod řadou z nich stály popisky: Polsko, Polsko,
Polsko... Vždyť za to je zodpovědný můj otec, uvědomil si. Od
té chvíle žije s tímto poznáním.
Velkým tématem vyrovnání se s minulostí je otázka odpuštění.
Můžeme smýt vinu svých otců odpuštěním? Podle Niklase Franka
nikoliv. A zvlášť nemůže odpustit svému otci. „Byl to zbabělý
lhář. Nemusel se na tom všem podílet. Dokážu pochopit, že se
přidal k Hitlerovi v období výmarské republiky, tehdy na tom
bylo Německo opravdu zle, ale jakmile se stal odpovědným za
založení Dachau (v té době byl bavorským ministrem
spravedlnosti, pozn. red.), v mých očích propadl peklu.
Nedokážu mu odpustit ani zbabělost, že nepoužil svou zlatou
pistoli, která ležela stále na stole, a před příchodem
Američanů se nezastřelil. Neodhodlal se ani použít kapsli
cyankáli, kterou měl v době norimberského procesu u sebe! A
to, že lhal a do konce svých dnů jen pořád něco předstíral, mu
neodpustím dvojnásob. Naše poslední setkání před popravou, kdy
měl možnost pronést ta nejdůležitější slova otce k synovi,
vyznělo velmi nejapně. ,Chlapče, do Vánoc budu doma,‘ řekl
tehdy. Ani slovo rozloučení, ani náznak pokání. I jeho slova
lítosti před tribunálem byla přetvářkou. Vždyť v posledním
dopise svého obhájce žádal, aby sdělil světu pravdu, že on,
Hans Frank, nebyl žádným zločincem.“
Co tu chceš, cizáčku?
Niklas Frank neměl ani v útlém dětství příležitost, aby si
vytvořil ke svému otci silný, bezproblémový vztah. Vzpomíná,
jak během pobytu v Kressendorfu přiběhl k otci, který právě
přijel na návštěvu, a chtěl se mu vrhnout do náruče. Otec ho
odmítl se slovy: „Co tu chceš, cizáčku?“ Nevěřil, že je Niklas
jeho synem. K tomuto podezření ho vedly čilé mimomanželské
vztahy jeho ženy Brigity, která sice měla na manželově
vzestupu nezanedbatelný podíl, ale celý život jím opovrhovala
pro jeho slabošství a psychickou závislost na Hitlerovi.
Když v roce 1987 vyšla kniha Můj otec: Účtování, neměli
zbývající sourozenci pro svého bratra pochopení. „To jen
dokazuje, že jsi cizák mezi námi,“ pronesl jeden z bratrů,
Michael. Zbytek rodiny zaujal obranný postoj obvyklý pro
většinu rodin s nacistickou minulostí: „Jsou to naši rodiče,
nemáme právo je soudit. Taková byla doba a oni v ní žili.
Nemůžeme se přece stavět proti svým rodičům.“ Podle
Niklasových slov jeho bratr Norman, který jako jediný z rodiny
projevil pochopení, až do konce života trpěl knihami svého
bratra a vinu svého otce si nikdy nepřiznal, zato ji
rozpouštěl v obrovském množství vypitého alkoholu. I tak může
vypadat potlačení traumatu.
Zlatá mládež – dočasu
Po válce se rodina Frankových octla na dně. Matka nadále
obchodovala s židovskou komunitou (vyšmelené židovské šperky
v době války nyní měnila za chleba a máslo) a pilně
připravovala k vydání paměti svého muže (jako zdroj budoucí
obživy). Díky pomoci sdružení na podporu dětí bývalých nacistů
z Generálního gouvernementu mohl Niklas studovat a bydlet
v internátu.
„Tehdy jsem byl ještě velmi mladý a rád jsem provokoval lidi.
Bydlel jsem v internátu u Baltu, moje rodina žila až na jihu u
rakouských hranic. Hodně jsem proto cestoval stopem. Jakmile
mi nějaký řidič zastavil, jen co jsem se uvelebil na předním
sedadle, vpálil jsem mu: ,Víte, koho vezete? Syna generálního
guvernéra Polska Franka!‘ Odezvy byly tehdy pro mě potěšující.
Vždyť kdo jiný měl po válce automobily než bývalí nacisté!
Zvali mě na oběd, nabízeli peníze, zavezli, kam jsem
potřeboval. Jen jednou se stalo, že po mé představovací větě
zajel řidič ke kraji a řekl: ,Vypadni.‘“
Zúčtování s otcem...
 O
možném způsobu, jak se vyrovnat s odkazem svých rodičů, se
Niklasovi zmínila jeho budoucí žena, když mu bylo třiadvacet.
Knihu vydal v sedmačtyřiceti... Léta mezi tím vyplnil studiem
archivních dokumentů a korespondence rodičů, četbou kupy
matčiných deníků, rozmluvami s rodinnými přítelkyněmi, které
však příliš mluvit nechtěly, a rozhovory s matčinými sestrami,
jež naopak překypovaly sdílností. Syrová a krutá kniha Můj
otec: Účtování (česky Academia 2010) vyvolala v Německu
zděšení. Šokovala svým jazykem – neučesaným, drsným,
brutálním, vulgárním, Niklasovy spoluobčany dráždila svým
obsahem. Mladý Frank byl totiž JEDINÝM potomkem předních
nacistů, který se otevřeně postavil proti svému rodiči.
Pravda, syn Martina Bormanna se ke svému znamení také přiznal.
Ten však k vině svého otce přistoupil jinak. Stal se knězem a
svému otci odpustil. A pokaždé, když by k tomu byla bývala
příležitost, se s Niklasem Frankem odmítl setkat. Pro mladého
Bormanna je mladý Frank vyvrhelem, který nezná slovo
odpuštění. Syn polského guvernéra však odpustit nemůže: „Visím
na svém otci, nemohu se vyrovnat s tím, co udělal, stále
hledám v archivech, zda nezachránil aspoň jediného Žida. Nic
jsem nenašel. Jenom vraždil.“
Pochopení pro matku
Po téměř dvaceti letech – v roce 2005 – vyšla Frankova kniha
Moje německá matka (česky Práh 2010). A to je zcela jiný
literární rukopis. Románová forma, promyšlená výstavba,
chladný, objektivizovaný jazyk. O to větší účinek vyvolává.
Syn nemůže odvrhnout oba rodiče. Pro chmurný život stačí, když
se tak postaví k jednomu z nich. Niklasův vztah k matce je
ambivalentní. Na jedné straně láska, obdiv k silné ženě, která
se dokázala vlastním přičiněním (a díky milencům z vyšších
společenských příček, které si prozíravě vybírala) prodrat
z nuzného života do neskutečných výšin vládnoucí špičky, na
straně druhé opovržení, kritika, výčitky. Syn obdivuje matčinu
sílu postarat se po válce o rodinu, v ústním rozhovoru se
svěřuje, jak mu matka byla blízká, říká, že knihu o ní napsal
proto, že jí chtěl dát šanci, najít v ní něco, co by mu
umožnilo mít ji rád. Niklas Frank tvrdí, že tu jiskřičku
naděje našel. Zda s ním bude souhlasit čtenář, na něhož se
budou ze stránek knížky valit slova popisující zlo,
vypočítavost, chamtivost, bezohlednost, necitelnost..., je
otázka. Tak tvrdý odsudek vlastní matky se čte málokdy.
Poláci mi platit nebudou
Po studiích germanistiky, historie a sociologie se Niklas
Frank stal novinářem. Působil v Playboyi, poté déle než dvacet
let ve Sternu, kde byl kromě jiného i zahraničním
korespondentem. Právě ve Sternu vycházela na pokračování jeho
prvotina o otci souběžně s knižním vydáním. A co se tehdy
nestalo: dílo, které vzbudilo takový rozruch, neuniklo zájmu
Poláků a ti ho prostě ze Sternu bez autorských práv přejali a
vydali v polštině. Frankův nakladatel zuřil: „Musí nám za
copyright zaplatit!“ Frank se postavil ostře proti:
„Podniknete-li cokoliv, aby Poláci zaplatili, udělám v tisku
takový kravál, že jste to nikdy neviděl. Ať si to Poláci
rozeberou, ti mají právo na všechno.“
Niklas Frank má k Polsku výjimečný vztah. Jeho počátky se sice
datují do období bezstarostného dětství, kdy se projížděl po
wawelském hradu, ale přesnějších obrysů nabyl po válce, se
zveřejněním německých krutostí na území Polska. „Mé srdce bije
pro Polsko. A moc dobře chápu jejich strach před Německem i
před Ruskem. Nezapomenu, když jsem v osmdesátých letech
připravoval pro Stern článek o natáčení Schindlerova seznamu a
projížděl Polskem – Varšavou, Krakovem –, jaký stud jsem
pociťoval. I proto považuji za největšího německého státníka
Willyho Brandta, který při návštěvě Polska poklekl. To byl
jeho nejsilnější státnický čin.“
Alena Sojková
Snímky archiv rodiny Niklase Franka
|
