|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Vynález století
Protože jsem člověk poměrně konzervativní, nevěnoval jsem
dlouho pozornost vynálezu století. Počítač mne nijak nelákal.
Jednoho dne jsem si však řekl, že bych měl jít s dobou.
Opatřil jsem si nový přístroj a těšil jsem se, jak mi práce
půjde od ruky. Po nějakém čase jsem se rozhodl napsat první
dopis. Počítač mi však doporučil, abych se nejprve trochu
procvičil.
Dostal jsem za úkol napsat dopis panu Brownovi z Texasu. Měl
jsem mu vyúčtovat pět tisíc hliněných podstavců na školní
busty senátora z Dallasu. Udělal jsem to. Počítač mne
pochválil. Zároveň mi doručil další nabídku pana Browna. Šlo o
plastikové potrubí. Když jsem nabízený materiál odmítl,
oznámil mi sice slušně, ale velmi důrazně, že panu Brownovi
odpovědět musím. Jinak se mi nepodaří udělat úhledné odstavce.
Odpověděl jsem podnikateli z Texasu, ale počítači to
nestačilo. Přikázal mi, abych okmažitě napsal dopis londýnské
pojišťovně. Požádal jsem tedy britskou pojišťovnu o smlouvu
proti živelním pohromám.
„Omluv se chicagské bance za to, že jí dlužíš 734 dolarů
měsíční splátky za dům ve Vermontu!“ zněl další příkaz.
Protože žádný dům ve Vermontu nevlastním a nejsem nikomu nic
dlužen, odmítl jsem úkol splnit.
„Opravdu nechceš pokračovat v dopise?“ ptal se počítač.
„Ne,“ opakoval jsem své rozhodnutí.
„Vrať se ke korespondenci s Brownem a vyúčtuj mu pět tisíc
hliněných podstavců!“ zněl další povel.
Když jsem se vzepřel, nařídil mi, abych se okamžitě vrátil do
první třídy a cvičil základní úkony s myší.
Rozhodl jsem se, že místo toho napíšu vlastní dopis. Všiml si
toho a vynechal v textu čárky a háčky.
Potom mne žádal, abych objednal pro školu Abrahama Lincolna v
Iowě 300 učebnic biologie a 300 párů basebalových rukavic.
Odmítl jsem se procvičit.
Když jsem zkusil napsat pár vlastních řádek, vybízel mne
tučným písmem, abych místo toho napsal panu Donaldovi do
Toronta kvůli sedmi tisícům kusů nedodaného hovězího dobytka.
Oznámil jsem mu, že opouštím nejen školu, ale i podstavce,
potrubí, banku, pojišťovnu, dobytek i dům.
„Chybný příkaz,“ špitl.
„Já tě naučím, kdo je v téhle domácnosti pánem,“ hrozil jsem
mu a začal jsem konečně psát svůj vlastní dopis.
Ale sotva jsem napsal datum, přerušil mne a nutil mne, abych
převedl několik set tisíc dolarů na podezřelá konta. Začal být
ironický a ptal se, jestli má výrazy, které jsem použil,
uložit. Pak mne lákal, abych se podíval do různých „oken“.
Kdykoli jsem se pokusil pokračovat v dopise, sdělil mi, že
jsem něco neoznačil, neurčil, nevložil, nezkopíroval nebo
nepotvrdil.
K ránu, po mnoha marných pokusech, mi začaly slzet oči. Šel
jsem k lékaři. Čekárna byla plná mužů v tmavých brýlích, kteří
se také rozhodli pracovat s vynálezem století. Jeden pacient
vysvětloval sousedovi, že má malou paměť.
Lékař mi předepsal kapky. Když chtěl zanést mé jméno do
kartotéky ve svém počítači, vymazal si omylem všechny údaje o
pacientech. Dva muži v tmavých brýlích mu z čekárny
přispěchali na pomoc. První byl inženýr, už v pokročilém
stadiu, takže se začal s přístrojem hned hádat. Zvýšeným
hlasem ho žádal, ať sebou laskavě hodí, nebo že mu ukáže.
Problém byl zřejmě složitý, protože lékař musel nakonec
oznámit pacientům, že se mu vše zhroutilo, takže musí dočasně
zavřít praxi.
Cestou domů jsem se rozhodl. Jestliže se počítač bude chovat
tak jako dosud, dám mu najevo, že ho nepotřebuji. Jsem
svobodný člověk.
Doma jsem oprášil psací stroj a vložil do něho papír. Pak jsem
zapnul počítač, aby mu nic z té lekce neušlo. K mému
překvapení se choval rozumně. Nenutil mne do psaní dopisů o
hovězím dobytku ani k objednávce hliněných podstavců. Dokonce
mi nabízel sám od sebe různá písma a psal ochotně datum i
adresu.
Pracoval skvěle.
Přesto jsem opatrný. Ačkoli jsem uvěřil, že je to opravdu
vynález století, nedávám mu to najevo a psací stroj mu – pro
všechny případy – nechávám stále na očích.
Vím totiž, že pokud počítač něčím opravdu vyniká, pak svou
neuvěřitelnou pamětí. |
