|
|
 Odvrácená
tvář Ameriky strhává do propasti
Tvorbu Stevena Soderbergha lze rozdělit do dvou velkých,
vzájemně oddělených skupin – na nezastřeně komerční, výdělečné
projekty (z rodu Dannyho parťáků) a na bezmála experimentální
díla, mezi něž patří také Bublina – v neděli 18. července, ve
23.35 vysílá ČT2.
 Soderbergh
v tomto inscenačně i vypravěčsky minimalistickém filmu
zachycuje životní bezútěšnost trojice hlavních hrdinů, kteří
pracují v továrně vyrábějící panenky – stárnoucí Martha,
mladičký Kyle a čerstvě přijatá Rose bydlí ve stísněných
příbytcích, jejich život se jako by skládá jen z práce a
spánku. Snímek nás seznámí jak s prostředím továrny, tak
s rodinným zázemím jednotlivých aktérů. Vidíme, jak se Martha
pokorně stará o nemohoucího otce, jak Kyle přebývá s matkou,
snad věčně uhnízděnou na pohovce, dozvíme se, že Rose sama
pečuje o malé děcko. A seznámíme se i se stereotypní,
mechanickou prací, která se omezuje na nalévání, vyjímání i
kompletování panenek, na vsouvání očí a lepení řas.
Vyslechneme si bezobsažné rozmluvy hrdinů, obsahující náznaky
minulosti i zpola rezignovaná očekávání.
Nejasně se vylupují povahokresby jednotlivých figur, jejichž
rozpoložení můžeme jen odhadovat – třeba Marthinu nelibost nad
slibně se rozvíjejícím vztahem mezi Kylem a Rose. Ale ani Rose
není bez vad – přistihneme ji, jak Kylovi během jeho krátké
nepřítomnosti krade peníze, jak zvědavou Marthu příkře odbude.
Žádný z charakterových detailů nevybočuje z mezí normality,
spíše dokresluje panující duchovní omezenost a rezignaci na
jakákoli pozitivní očekávání. Nevzrušivou drobnokresbu,
tvořenou i záměrně statickou, v barevném spektru interiérů
pošmournou kamerou, orientovanou na mechanicky se střídající
protipohledy při rozhovoru, naruší až nenadálá vražda Rose,
z níž je posléze obviněna Martha, aniž by si na zločin
pamatovala. Je ovšem pravda, že v souvislosti s vraždou se
vynořují dávná freudistická klišé o vytěsněné události.
Režisér záměrně zdůrazňuje monotónnost dění, zvláště pak
vyšetřování, jak se odráží ve výpovědích svědků. Z poklidu
vytrhuje jedině zvuková složka: vyslechneme několik kytarových
sól, která svou hlasitostí přehlušují vše ostatní, rozmluvy
v domácnosti i ruchy v továrně stvrzující naprostou
odosobněnost dění a postav v něm. Bublina, obsazená samými
neznámými tvářemi, tak načrtává všudypřítomnou bezútěšnost,
která se vlastně stala přijatelnou životní alternativou.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
