 Lukáš
Vasilek,
sbormistr, dirigent
Čím může sbormistr zpěváky zaujmout?
Určitě je potřeba rozlišovat mezi amatérským a profesionálním
prostředím. U profesionálů jde hlavně o to, co člověk umí, jak
efektivně pracuje, co dokáže vytáhnout ze skladeb, které
nacvičuje. Nicméně i tady je potřeba zpěváky motivovat, třeba
tím, že je zkouška živá! A že je člověk normální. No, já asi
úplně normální nejsem, občas se mnou při zkouškách zmítají
emoce, amok, cynismus. Jenže v tom je možná právě ta
normálnost – jsem to já i se svým temperamentem, nehraju si na
někoho jiného. V amatérském prostředí je důležité vcítit se do
možností zpěváků. A rozpoznat, co vlastně chtějí. Dělají to
z lásky, ze svého přesvědčení, to je třeba zohlednit.
Od svých osmnácti jste až do loňského roku řídil Foerstrovo
komorní pěvecké sdružení. Za tu dobu jste se jistě mnohé
naučil.
Opravdu hodně, hlavně po lidské stránce. Předtím jsem byl
zvyklý na práci v dětském sboru nebo s dětským sborem. Sbor
dospělých je mnohem větší alchymie. Děti sice zlobí,
nesoustředí se, ale víceméně s jistotou tady fungují některé
osvědčené pedagogické metody. Ve špičkových dětských sborech
často hlavně metoda drilu, velké autority, která to všechno
nějak překoná. Jenže ve sboru dospělých máte řadu
individualit, každá přichází se svými problémy a možnostmi,
které už většinou nedokážeme zvrátit. Zvlášť ženský sbor je
svět sám pro sebe.
Nemáte někdy strach o své zdraví?
Já moc ne, ale okolí neustále! Do všeho totiž jdu hodně
urputně. Třeba když se teď stěhuji, jsem na pokraji zhroucení
z toho, že všechno není hned, jak bych si přál a představoval.
Stejné je to na zkoušce a v domácí přípravě, v té jsem úplný
blázen. Kdybyste viděla moje noty, to je prostě paranoia.
Hrozně moc do nich píšu, všechno mám připraveno do nejmenších
detailů, urputnost sama.
Jaké jste znamení?
Vodnář. V únoru mi bylo třicet.
Slavil jste?
Já na oslavy moc nejsem, navzdory svému exhibicionistickému
založení.
Čím se projevuje váš exhibicionismus?
Hlavně tím, že jsem vůbec schopen si před sbor stoupnout.
Přitom musím přiznat, že bývám nervózní skoro před každou
zkouškou. Vždy pociťuji pochybnosti, zda mám všechno dobře
připraveno. Jakmile tam ovšem přijdu, napětí okamžitě povolí.
Podobné je to s koncerty, před nimi pociťuji rozechvění, při
nich už pak žádná tréma nepřichází.
Ale vy přece cítíte ohromnou podporu ze strany sboru, ne?
Tak čeho se obáváte? Je to zodpovědnost?
Ano, zodpovědnost. Vždyť je tady osmdesát vyškolených zpěváků,
kteří zažili spoustu dirigentů a sbormistrů – a já si teď před
ně stoupnu a pokouším se s nimi pracovat! Pro zpěv je nezbytná
rovnováha mezi fyzickou kondicí a psychickou pohodou. Proto je
také sepětí sbormistra a sboru daleko těsnější než sepětí mezi
dirigentem a instrumentalisty.
Která z těch věhlasných hudebních osobností se do PFS obtiskla
natolik, že na ni zpěváci dodnes nedají dopustit?
Určitě jsou to dvě jména. Josefa Veselku tady pamatuje
naprosté minimum zpěváků a i ti, kdo ho zažili, se s ním
setkali už jako se starším pánem. Přesto podle mě právě on
tento sbor „udělal“. A co je živé dodnes, to je dědictví Pavla
Kühna. Setkávám se s tím často: když připravuji repertoárovou
věc, vcelku s jistotou poznám, kde je Kühnova stopa.
Co dirigenti?
Zubin Mehta na prvním místě, Claudio Abbado. To jsou geniální
muzikanti, charismatici. PFS je dobře zná ze svých štací
u Berlínské a Izraelské filharmonie, u orchestru Concertgebouw
nebo také ze Salcburku.
Jitka Novotná, publicistka
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 7. 7. |
