|
|
Důležité byly holky a muzika aneb Pouť k Port Arthuru
Město při severovýchodní hranici Čech, Náchod. Jméno, které
odnepaměti označovalo místo, kudy se horským průsmykem
vcházelo do země. Odedávna tudy táhly karavany kupců i
rozličných armád vnikajících do Čech. Dnes je hlavní
průjezdová komunikace věčně ucpaná kamiony směřujícími
do Polska nebo z něj. Náchod je ale také město v rámu
romanticky krásné krajiny na rozhraní Krkonoš a Orlických hor,
kde často temné vrcholky prodlužují své stíny, aby spolu
s plujícími mraky vkrádaly se údolním průsmykem do jiných,
zapomenutých světů. Světů, krajiny i města zabydlených příběhy
z díla Boženy Němcové, Aloise Jiráska a novodobě také Josefa
Škvoreckého. Jsou to příběhy plynoucí zvolna jako hladina
Metuje protékající Náchodem, příběhy, které dodnes vzrušují
právě svou marnivostí, prchavou pomíjivostí plachých lásek,
banálně rozmarných událostí „prima sezon“ i dějinných tragédií
a zvratů.
Putování Náchodem s rozhlasovým mikrofonem, které jsme v roce
2007 podnikli spolu s redaktorem Milošem Doležalem (výsledný
pořad zazní v neděli 18. července ve 20 hodin ve vltavských
Schůzkách s literaturou), se odvíjelo na základě dvou knížek –
románu Zbabělci Josefa Škvoreckého a literárního cestopisu
Putování k Port Arthuru, jakési topografické geneze Zbabělců
od autora těchto řádků. Dávno zasutý příběh mladého Dannyho a
jeho party přátel na pozadí prvních květnových dní roku 1945
se nám znovu odehrává před očima. Jako by genius loci tohoto
města – Škvoreckého literární fikcí přejmenovaného na Kostelec
– nám při natáčení sám vcházel v ústrety. Znovu jsme ústy
pamětníků naslouchali nejen zapomenutým příběhům, ale i novým
postřehům, hovorem a vzpomínkami oživovali zažloutlé
fotografie.
V pořadu tak zazní hlas Marie Noskové (z Prima sezony známé
jako Marie Dreslerová), pamětník Mojmír Vlček zavzpomíná na
kruté události konce války v Bělovsi, Miloslav Bartoš
poznamená něco o historii hostince Port Arthur, loni v
prosinci zesnulý malíř Bohumír Španiel s úsměvem převypráví
epizodu o malování dívek na horské chatě, vzpomínkou na
poválečná léta přispěje také dnes již nežijící Marie Štichová,
ta „neznámá holka“, kterou Škvorecký potkal v Praze.
Jít pěšky, putovat od jednoho místa události románu k místu
druhému, chodit ulicemi, po kterých kdysi chodil Josef
Škvorecký a jeho románoví hrdinové, znamená alespoň na chvíli
žít v tomtéž rytmu. Ustrnout v pozvolnosti mizejícího času a
vzdálenostech blížících se velikosti dlaně. Uvědomit si
detail, malichernost. Jedině tak lze nejlépe pochopit autora a
jeho životní příběh. Minulost obyvatel Kostelce či Náchoda se
prolne s přítomností v několika netušených rovinách, které se
vzájemně prostupují. A nade vším jako by se stále vznášela
melodie nádherného saxofonového sóla swingující kapely
v proslaveném hostinci Port Arthur...
„Najednou, jako by se v budoucnosti někde utrh kus času, mi
napadalo, co bude za deset let. Nebo za dvacet? Kde budou
tyhle rozhřetané holky, tahle krásná Marie. Kde bude Naďa.
Irena. Udělalo se mi smutno. Budou vypadat jako moje máti.
Budou mít vlastní osmnáctiletý rozhřehtaný holky, ale sami se
už řehtat nebudou. Tahle velká sranda je přejde. Neznal jsem
žádnou takhle veselou čtyřicetiletou. Dostal jsem strach,
jestli to všechno už brzo nepomine,“ říká si smutně mladý
Danny, jak o něm píše Škvorecký v Příběhu inženýra lidských
duší.
Ano, všechny ty příběhy jako by se v městě Kostelci či Náchodě
věčně vracely a my s nimi a v nich. Nesčetněkrát jsme tu byli
a nekonečněkrát tu znovu budeme. Ale jak přiznává Josef
Škvorecký v závěru Zbabělců: „Důležité byly holky a muzika. A
myšlení na ně. A docela nakonec, konec konců, nebylo důležité
nic.“
Tomáš Mazal, editor a esejista
|
