|
|
 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
O včelách a lidech
Zase se jednou moje žena rozhodla, že bude něco chovat.
Posledně to byly kozy, ještě předtím kalifornské žížaly, což
byl velký podnikatelský hit devadesátých let, a teď si
opatřila literaturu o včelách. Jako obvykle jsem jí to
nerozmlouval. Vždyť včelařil už její tchán z prvního
manželství a také tchán z druhého manželství měl řadu
včelstev, která jsem dokonce důvěrně znal, neboť on byl můj
otec.
Čím víc jsem se prokousával jejími knihami o včelách, tím
hlouběji jsem podléhal pocitu, že procházím nějakou známou
krajinou. Co mi to jen včely připomínají? Od začátku bylo
jasné, že jim nikdo neřekl, co mají dělat, nemají žádná psaná
pravidla společenského a morálního života – a i kdyby je měly,
neuměly by si je přečíst, nedostaly žádný úkol, nikdo jim
neřekl, jak mají žít. Ano, ovšem, jako lidé! Včely ani lidé
neznají vědomě smysl své existence. A přece si včely umějí
poradit a lidé ne.
Je jisté, že příroda nebo stvořitel chtěli, aby si lidé a
včely přišli na smysl své existence sami. Včely to dokázaly,
nosí med do úlu, žijí v naprostém pořádku a pokoji, svůj život
si organizují bez problémů, umí čelit nejrůznějším i
katastrofickým situacím a jsou v pohodě.
Lidé stále nějaký smysl hledají, jsou čím dál nervóznější a
neklidnější, relativizace jejich pobytu na Zemi dosahuje
neuvěřitelných rozměrů. Ve filozofii převládlo přesvědčení o
absurditě člověka, ve společnosti chaos, v hospodářství
živelnost, v kultuře svévole a exhibicionismus. Měřítkem
civilizace je pohodlí, ale jen pro vyvolené.
To včely neznají. Královna je sice hýčkaná a opečovávaná, ale
má to své důvody. Když jsem se ženy zeptal, jaké mají včely
státní zřízení, řekla, že konstituční monarchii. Ústava je
sice nepsaná, ale jako by byla. Převládá přísnost pravidel,
která mají prvky rovnosti a demokracie.
Čím se liší včely a lidé? To je otázka, kterou si musí položit
každý, kdo chce začít chovat včely. Ještě dříve, než si pořídí
první úl, klobouk s drátěnou kuklou, okuřovadlo a medomet,
musí tento problém promyslet. A odpověď? Je to rozum. Rozum je
to, co lidem překáží, aby žili aspoň tak dobře a harmonicky
jako včely. A i když většina lidí mnoho rozumu nemá nebo ho
neumí používat, neboli nejsou schopni o sobě svéprávně
rozhodovat, což se ukazuje nejlépe při volbách, i ta trocha
rozumu stačí, aby jím byla společnost zcela rozvrácená.
Namítnete možná, že rozum přinesl lidem užitečné věci,
atomovou bombu a léky proti zácpě, to je jistě pravda, ale co
škody oproti tomu nadělal! Rozum vymyslel například desítky
filozofických škol a ani jednu, podle které by se dalo řídit.
Totéž lze říci o zákonech, politických stranách nebo
dopravních značkách.
Myslím, že rozum byl člověku přidělen na zkoušku, jako pokus,
co to s ním udělá. Však na začátku bylo Slovo, Logos, rozum. A
ten se, jak se zdá, už zcela vyčerpal. Vyčerpaly se všechny
možnosti, jak ho použít, jak s ním naložit. Lidstvo vytvořilo
sice krásné, úžasné věci, ale také hrozné a příšerné. Nezdá
se, že by jedna stránka převažovala. Znalec dějin bude spíše
žasnout nad věčným opakováním hloupostí, jako jsou války,
řevnivost, chamtivost a zloba.
Člověk je označován jako homo sapiens sapiens, tedy moudrý, a
mnohokrát už bylo řečeno, že jeho moudrost je jenom možnost,
které se musí postupně dosahovat, ale – jak dlouho se dá na
takovou věc čekat? Za ty tisíce let se to nepohnulo z místa!
Žena mi na to řekla: „To nemá řešení. Lidi nebudou nikdy jako
včely. Leda...“
„No, co leda. Dopověz to!“
„Leda by se dobrovolně zřekli rozumu.“
„Ale to přece nejde! Jak si to představuješ?“
„Chovali by se prostě tak, jako by neměli rozum. Jako by o něj
přišli.“
„A co by, prosím tě, podle tebe dělali?“
„Musí přestat číst knihy.“
„A co dál?“
„Rozhodně už nechodit do škol.“
„Některé mladé lidi to ale baví.“
„Musí se zavést tak vysoké školné, aby je to bavit přestalo.“
„A co by dělali celé dny?“
„Brouzdali by po internetu tak dlouho, až by už vůbec
nevěděli, čí jsou.“
„Jaká by byla potom náplň jejich života?“
„Jejich hlavním cílem by bylo snášet co nejvíc peněz a
nejrůznějších věcí do domu nebo jiného příbytku. Ti bohatší by
tam snášeli zlato, drahé obrazy a akcie.“
„Co ještě?“
„Každý by měl usilovat o to, aby měl co největší auto a co
největší dům. A jeho děti aby měly ještě větší auto a dům.“
„Ale vždyť to všechno už lidé dnes dělají!“
„Vážně? Tak to tedy nevím, co ty včely po nás ještě chtějí!“
„Já myslím, že je jedna oblast, kde by se lidé a včely mohli
vzájemně poučit.“
„Která?“
„Je to oblast sexu.“
„Vždyť včely dělnice žádný sex neprovozují.“
„No právě. To by lidé převzali. Feministky by mohly přitvrdit
a jednou za čas vyházet muže jako trubce z úřadů a institucí.“
„Ze kterých?“
„Například z vlády a z poslanecké sněmovny.“
„A v čem by se poučily včely?“
„Včely by naopak mohly vzít trubce na milost a rozšířit
svatební radovánky i na další skupiny v úlu.“
„To by ovšem zavládl mezi včelami stejný chaos, nepořádek a
disharmonie, jaká panuje mezi lidmi. Z jednoho úlu by se to
rozšířilo do dalších a nakonec na celou planetu.“
„No a?“ zeptal jsem se.
„Takové včely, které jsou stejně bezcharakterní, promiskuitní
a sobecké jako lidi, mě už vůbec nebaví chovat. Ty knihy o
fenomenálních včelách, které se svou organizovaností a
inteligencí blíží lidské společnosti, můžeš teď docela klidně
vyhodit.“
|
