|
|
 Wernisch
v kapce
Řekněme to klišé hned úvodem: Ivan Wernisch (1942) patří
k žijícím klasikům poválečné české poezie. Svým novým titulem
Příběh dešťové kapky (Gema Art) se ovšem nečekaně rozmáchl.
Tři slova v názvu si vyžádala tři svazky o více než tisíci
stránek, noblesní grafickou úpravu Roberta V. Nováka a
především pevnou krabici, v níž knihy majestátně dřímají.
Skoro to vzbuzuje obavy: jako by se s námi básník loučil. Ale
nemalujme čerta na zeď, nejspíš jde jen o další
z Wernischových her se čtenářem i vlastním dílem.
Příběh dešťové kapky, koncipovaný jako „autorský výbor
z díla“, začíná v roce 1958 a uzavírá se loni. I když opravdu
uzavírá? Wernisch měl vždycky slabost pro několikerý život
svých textů: sázel je do různých kontextů a souvislostí,
přepisoval je, remixoval, podsouval skutečným i smyšleným
autorům. Pojem „work in progress“ padne na jeho básně a drobné
prózy jako ulitý. To samé platí o povaze jednotlivých textů,
respektive sbírek nebo etap umělcova díla.
Ivan Wernisch vyšel, jak jinak, ze svých předchůdců. Patří
k básníkům, kteří v šedesátých letech oživili prvorepublikové
literární avantgardy a navlékli je do nového, dobového hávu:
bezstarostně uvolněnou imaginaci sevřeli pocity skepse a
absurdity. Zůstala sice vnějšková radost ze hry, mystifikace a
experimentu, ale jádrem textů se stala zoufalá potřeba úniku:
ať do naivisticky karikovaného realismu, sentimentálně
idealizované minulosti nebo omamného snění a fantazie.
Příběh dešťové kapky má tedy dvojí tvář: groteskní a
tragickou, úsměvnou i úzkostnou. A rozhodně se nevyplatí
sledovat tyto polohy lineárně, tedy chronologicky. Wernisch
sám je příznivcem jiného čtení, a to na způsob quodlibetu:
kdokoli si může v těch třech svazcích vybrat cokoli.
Potvrzením úvodní teze o klasikovi pak je, že žádná
z náhodných kombinací není marná.
Radim Kopáč, publicista
|
