|
|
 Pavel
Blatný,
hudební skladatel
Pamatujete si ještě na svou první skladbu?
Pamatuji. Byla podle jedné Andersenovy pohádky, jmenovala se
Dítě v hrobě a já tu skladbu zahrál rodičům na klavír o
Vánocích. Byli jako opaření, brali to jako neblahé proroctví
dítěte. Nic takového se však nesplnilo. Příští rok mi bude
osmdesát.
Je to výhoda, či nevýhoda, že jste se narodil v rodině
hudebního skladatele? Necítil jste potřebu vyjádřit se jinak?
Určitě. U nás doma se velmi propagoval Janáček, a tak jsem se
stal velkým obdivovatelem Vítězslava Nováka. Přesto jsem od
otce dostal tu nejlepší možnou výuku skladby, když jsem ve
svém pokojíku slyšel, jak komponuje. Otec to dělal výhradně u
klavíru a já mohl sledovat, jak začal, kde se zadrhnul, a jak
to znělo nakonec. Moji učitelé na brněnské konzervatoři –
Schaefer, Chlubna, Petrželka – byli sice výteční, v Praze jsem
studoval u našeho předního modernisty Pavla Bořkovce, školili
mě i v zahraničí, ve Spojených státech, ale sebelepší pedagog
může svému žákovi věnovat jednu dvě hodiny týdně. Nejvíc mi
dalo, když jsem přes zeď poslouchal svého otce.
Kdo poslouchal vás?
Syn Marek, ale z toho se stal psycholog. Přesto příležitostně
komponuje, dokonce i se mnou. Když jsem psal v duchu
takzvaného třetího proudu a propojoval vážnou hudbu té doby s
jazzem, napsali jsme spolu skladbu Play jazz, play rock, play
new music. Marek dělal tu střední, rockovou část, která je mu
nejbližší.
Je o vás známo, že jako skladatel jste každých deset let měnil
žánr...
Nerad se houfuju a docela mě těší, že je těžké mě zařadit.
Tvorba má být pestrá a ty moje etapy nebyly od sebe tak
neprodyšně odděleny, jak se zdá. Ostatně k tomu hudebnímu
cestovatelství docházelo docela přirozeně. Po období dětských
skladeb následovala léta studií, kdy jsem objevil
Stravinského, Prokofjeva a Bohuslava Martinů. Musel jsem se
vyrovnat s podněty neoklasicismu, hlavně s Prokofjevem, který
na mě nejvíc zapůsobil. Moje absolventská skladba na
konzervatoři vycházela proto ze Stravinského a Prokofjeva a na
fakultě, kde jsem paralelně studoval hudební vědu, jsem končil
prací o Pavlu Bořkovcovi.
V padesátých letech se ale propagovala jiná hudba...
Nějak to prošlo. Nejvíc jsem se zapotil na jednom koncertě,
kde hráli mé Legendy, psané na lidové církevní texty. Můj
spolužák, basista Richard Novák, v jedné z nich zahřímal:
„Kteří budú po pravici, ti do nebe půjdou všici – kteří budú
na levici, všichni budú pekelníci!“ Lidé o přestávce za mnou
chodili: „Vy jste to těm komunistům dal!“ Nedošlo mi, co by z
toho mohlo být. Ale nebylo. Dokonce jsem se stal na čas šéfem
hudební redakce brněnského studia Československé televize.
Které období považujete za své nejplodnější?
Rozhodně to byla šedesátá léta. S uvolněním poměrů přicházelo
plno podnětů a doma jsem měl další zdroj radosti, dvě malé
děti. Můj skladatelský jazyk se docela změnil, zapomenut byl
nejen Vítězslav Novák, ale i Prokofjev a Stravinskij. V centru
mé pozornosti byla Nová hudba, můj specifický třetí proud,
pokus o syntézu Nové hudby a jazzu. Psal jsem tehdy jednu
skladbu za druhou a hrály je všechny možné orchestry, nejen u
nás, ale i v Polsku, Maďarsku, Německu a dokonce i v Americe –
neminul snad týden, abych někam necestoval. Já totiž kromě
skladby vystudoval i klavír a dirigování, a tak jsem si své
skladby pro symfonické orchestry i jazzové bigbandy často sám
dirigoval.
Květa Procházková, publicistka
Foto Jef Kratochvil
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 20. 7. |
