|
|
 Bezpočet osudů pod slupkou velkoměsta
S Cédrikem Klapischem jsme se seznámili hlavně zásluhou dvou
dílů Erasmu, známých i z televizního uvedení. Ve čtvrtek 11.
listopadu na ČT2 uvidíme jeho další snímek Paříž. Režisér se v
něm vyznává z obdivu k tomuto městu. Výsledný počin tak do
značné míry slučuje polohu jakéhosi turistického průvodce po
známých i méně známých zákoutích, často nahlížených z
vyhlídkových budov, a současně mozaiky lidských osudů, které
se zde často nepozorovaně odehrávají.
Klapisch
ozřejmuje nejrůznější dilemata svých hrdinů, často sužovaných
samotou a dlouho marnými pokusy nalézt citovou odezvu.
Příznačná je jejich nechuť řešit své potíže v rámci rodiny,
patrný je odstup od rodičů, ať ještě žijí či nikoli. Spolu s
postavami se sice ocitneme v nejrůznějších prostředích, ať již
je to tržnice či potravinové sklady, úřad pro sociální podporu
či univerzitní posluchárna. Lidé, jejichž osudy sledujeme, se
navzájem i potkávají, aniž se o sobě něco bližšího dovědí.
 Do popředí vystupuje sourozenecká dvojice těžce nemocného
Pierra (Romain Duris), vystresovaně čekajícího na
transplantaci srdce, o něhož obětavě pečuje jeho sestra Elise
(Juliette Binoche), která má sama na krku tři malé děti.
Hrozba smrti nikoli fyzické, nýbrž duchovní však obchází i
váženého historika Rolanda (Fabrice Luchini), jenž dostane z
televize nabídku, aby popularizoval dějiny francouzského
hlavního města – a při natáčení se zhroutí.
Režisér rozmanitá dějiště svého příběhu zaplňuje dalšími
postavičkami, s nimiž se výše zmínění jedinci občas setkávají.
Toto vzájemné prolnutí postav, ať již se aspoň od vidění znají
či nikoli, symbolizuje závěrečná sekvence, kdy Pierra odváží
taxi do nemocnice a on mžikovitě obhlíží jednotlivé aktéry
příběhu. Klapischovy posmutnělé hrdiny spojuje věk již řekněme
odrostlejší, režiséra zajímají sexuální tužby čtyřicátníků a
starších, věnuje se jejich obavám z navázání dalšího vztahu.
Paříž nedospívá k nějakému zacyklení předváděných událostí.
Předkládá jen mozaikovitě strukturovaný výsek, vztažený k
tomuto velkoměstu, ať již se odehrává přímo v něm nebo v
afrických slumech. Převažuje roztěkané pozorování, někdy
dováděné k pozoruhodným postřehům: například historik zprvu
odmítá televizní popularizaci dějin jako něco nedůstojného,
avšak vidina obrovitého honoráře jej nejen přesvědčí o přijetí
nabídky, ale hlavně vede k vnitřnímu ospravedlnění takového
rozhodnutí. Tady se film dotýká pohnutek, které obzor pohledu
přesahují.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
