|
|
 To
je pan Mácha, šeptla mi Lény F.
Stojí před námi jako živě přítomný, současný autor čteného,
inscenovaného i zfilmovaného díla, jakýsi Jan Křtitel české
poezie, rozervanec i ironik, vášnivec i žárlivec, dandyovský
kumpán v knajpách i bloumající samotář po hradních
zříceninách, iracionální i systematicky pedantický, do sebe
pohroužený tulák s pláštěm s výraznou červenou podšívkou a
sešitem v kapse. Neklidný duch podivuhodně blízký naší
roztěkané době. Narodil se před dvěma sty lety, dožil se
pouhých šestadvaceti let. A přesto o Karlu Hynku Máchovi
můžeme s Janem Mukařovským říci: „Dnešní člověk potkává se
s Máchou tváří v tvář jako se současníkem.“ O rozhlasové
„uchopení“ Karla Hynka Máchy se ve speciálním jednodenním
vysílání pokusí 13. listopadu Český rozhlas – Vltava.
Kolem života a díla legendárního českého romantika,
obestřeného odedávna dráždivým tajemstvím, se kumulovalo vždy
mnoho hypotéz, dohadů, legend a výmyslů, toužících toto
tajemství poodhalit. Literární badatelé již řekli k věci
pravděpodobně vše. Máchovo dílo bylo vydáno, leckteré
literární zlomky byly rekonstruovány, šifrované deníky
rozluštěny, nejintimnější zápisky odtabuizovány.
Světlo a tma
Patrně o žádném jiném českém básníku nebylo napsáno více než o
Máchovi. Víme, kolik toho na cestách vypil, koho a jak
miloval, nad jakou očnicí byl zraněn, proč si nechal
v Benátkách čistit boty, čteme detailní rozbory jeho veršů,
mámivé melodie intimních deníkových zápisů. Přetahovali se o
něj surrealisté, metafyzici, historičtí materialisté i
vlastenečtí kýčaři, odvrhli ho omezení Tomíčkové, ale později
i Ladislav Klíma a Otokar Březina. Přesto před námi stojí
básník a jeho dílo jako základní kámen české literatury
v tajemném přísvitu, kladoucí znovu i nově otázky a
rozdírající naši mysl, jak přesně postihl básník Miloslav
Topinka: „Mácha se dotýká těch nejzákladnějších otázek, které
si poezie, umění klade od chvíle, co je člověk člověkem.
Máchova poezie je nabitá protiklady. Ale ty se nevylučují. Tak
jako se nevylučuje světlo a tma, den a noc.“
Máchovou „dílnou“, v níž vznikalo jeho dílo, byla úzká a temná
síň za bytem rodičů na dnešním pražském Karlově náměstí.
Rodiče měli v předním domovním traktu krupařský krámek a za
ním kuchyňku, kterou sami obývali. Ale Karlovo náměstí není
rodným distriktem Máchovým. Tím byla Malá Strana a
jednopatrový dům na Újezdě, kde se v pátek 16. listopadu 1810
narodil jako Hynek (podle německého zápisu v matrice Ignaz) a
ještě téhož dne byl pokřtěn. Máchovým rodičům se zprvu vedlo
obstojně, avšak po vydání finančního patentu roku 1811 a
zejména po neúrodě v roce 1816 se rodina zachraňovala jen díky
skromnému jmění, jež přinesla věnem Máchova matka Anna.
Máchovi se stěhovali do lacinějších bytů – z Malé Strany do
čtvrti chudých rozkládající se kolem Petrského náměstí a
nakonec na „Karlák“, kde dnes, na dávno již přestavěném domě,
můžeme číst Máchovskou pamětní desku. Básník v rozhovoru s
Karlem Sabinou vědomě spojil temné kontury své poezie se
stísněným příbytkem tohoto bývalého dobytčího trhu: „Za to
nech trudná komnata odpovídá.“
Žhavé okuje nitra
 Na
počátku umělecké cesty (rok 1830), kdy po školních veršovaných
pokusech v němčině v sobě objevuje českého básníka, je Máchovi
dvacet let. Má za sebou kvalitní novoměstské piaristické
gymnázium a chystá se na dvouletý kurz filozofie, později
studuje práva, aby po jejich ukončení nastoupil do zaměstnání
na svoji první a zároveň i poslední štaci jako koncipient
v Litoměřicích, kde také předčasně umírá z 5. na 6. listopadu
1836. V roce 1830 má tedy před sebou pouhých šest let, ve
kterých vznikne celé jeho literární (a nezapomínejme ani na
kresby hradů spatřených) dílo. Pro jiného autora by to bylo
příkře málo, ale pro zralého Máchu s rozhledem po evropských
literaturách to je čas určený právě k tomu, aby mohl vychrlit
či přímo vyvrhnout žhavé okuje svého nitra. Mácha se dlouho
„vybíjí“ v drobných textech, jako kdyby se nemohl soustředit
na něco většího. Posedle se toulá krajinou. S pedanterií sobě
vlastní si vede přesné zápisky, kolikrát který hrad navštívil.
Prochodí Čechy křížem krážem, dvakrát absolvuje „pouť
krkonošskou“, o prázdninách roku 1834 podnikne s přítelem
Antonínem Strobachem velkou pěší pouť přes Alpy do Benátek a
odtud do Lublaně a Štýrského Hradce. Píše historické prózy,
které nejdříve zůstávají v torzech, ale pak se rozhoduje
skloubit všechny do románu Kat. Píše Pouť krkonošskou, básně,
hraje jako ochotník divadlo u Kajetánů, seznamuje se s Lori
Šomkovou, v listopadu 1834 si poprvé načrtává Máj, který pak
knižně vychází v autorově úmrtním roce a dostane se mu
v literárních kruzích tak přízemní a provinční reakce. A pak
to jeho poslední vydechnutí v litoměřickém podnájmu s
kouřícími kamny a neustálým průvanem a poslední rozepsanou
básní zastrčenou v kapse začouzeného kabátu...
Máchovský den
Máchova posmrtná pouť časem a generacemi se neobešla bez řady
zákrut a peripetií, nicméně postupně začaly jasně vystupovat
ostré obrysy básnického génia a jeho nadčasového díla, ze
kterého zvláštním tajemstvím nevyprchala energie ani síla
obrazů.
Z různých stran a úhlů bude v sobotu 13. listopadu vstupovat
do Máchových životních osudů rozhlasová Vltava. A nejen do
osudů, ale samozřejmě i do jeho poezie, cestovních deníků
(cesta do Benátek), Pouti krkonošské a dramatizované prózy
(zazní například rozhlasová adaptace Máchova Kata v režii
Josefa Henkeho). Literární esejisté i současní básníci
(například Karel Zlín, Zbyněk Hejda, Josef Kroutvor) budou
v reflexích, vyznáních i skrze své básně hovořit o „svém“
Máchovi, Prahu Máchových časů načrtne Rudolf Matys, Jakub
Arbes prozaickým zrakem pronikne do posledních okamžiků KHM.
Archivní záznamy připomenou atmosféru přenesení Máchových
ostatků na Vyšehrad, sochař a portrétista Milan Knobloch
poodkryje roušku tajemství Máchovy tváře. Nemůžou chybět ani
máchovské inspirace v české hudbě nebo překlady do jiných
jazyků. A co by to byl za Máchovský den, kdyby nezazněl Máj,
tentokrát v sugestivní inscenaci Josefa Melče s Radovanem
Lukavským, Vladimírem Rážem, Josefem Somrem, Viktorem Preissem
a Ladislavem Frejem z roku 1986.
Rozhlasový redaktor, neustále navázaný na lidský hlas a zvuky,
se nakonec táže, jaký mohl být Máchův hlas, uvyklý na veřejný
zpěv a deklamaci veršů. A pak, po krátkém pátrání, nalézá
odpověď ve vzpomínkách Máchovy nastávající Lori Šomkové:
„Jednou jsme šli ze zkoušky do Celetné ulice do kavárny u
Suchých. Tyl dal mně a Forchheimové přinésti čokoládu.
Ostýchala jsem se, bylo to poprvé, kdy jsem byla mezi tolika
mladými muži. Jeden z nich stoje o stůl se opíral a bedlivě
mne pozoroval a konečně přistoupiv k nám praví: Prosím, jen
pijte, panno, to vás příjemně zahřeje. Byla jsem zjevem
mladého muže tak zaražena, že sotva jsem odpověděla. To je pan
Mácha, šeptla mi Lény F., ten bude hrávat hrdiny, má k tomu
pěknou postavu a silný hlas.“
Hle, básníkův silný hlas promlouvá až k dnešku.
Miloš Doležal, redaktor ČRo 3 – Vltava
|
