|
|
 Hana
Kofránková,
rozhlasová režisérka
Počátky vaší kariéry rozhlasové interpretky nejsou kupodivu
spojeny s recitací, jak by asi většina lidí předpokládala, ale
s hlavní rolí v rozhlasovém seriálu Písničky pro Petra a
Lucii. Jak jste k ní přišla?
To vlastně nebyl žádný herecký výkon, ono se to spíš blížilo
recitaci. A to mi docela šlo. Já jsem odmala hrozně ráda
recitovala, částečně pod vlivem své o sedmnáct let starší
sestry, ale hlavně proto, že jsem hrozně ukecaná. Když už jsem
neměla co říkat, říkala jsem básničky. Taky v divadélku
poezie, které se jmenovalo Rádio a sídlilo na Vinohradské
kousek nad budovou rozhlasu, v Radiopaláci. A tam jsem se
dozvěděla, že v rozhlase vyhlásili konkurz na holčičí roli v
písničkovém seriálu. Tak jsem se přihlásila, ale neuměla jsem
si představit, co po mně na tom konkurzu můžou chtít. No přece
jak mluvíš, řekl mi někdo. Asi jak rychle, přeložila jsem si
to ve sladké nevědomosti svých šestnácti let a rozhodla jsem
se, že jim povím Baladu o zobáčku Pařížanek od Francoise
Villona. Celou ji umím pod minutu. A je mi přitom rozumět
každé slovo! Tento můj artistický výkon přiměl autora pořadu
Jana Schneidera ke třem slovům: To je ona! Všichni jeho
spolupracovníci mu okamžitě začali oponovat: Neblbni, ty jsi
chtěl naivku se sopránkem, poslouchej ji, jak mluví, tohle je
alt, co s tím chceš dělat? Ale on si nedal říct a prosadil si
mě. Miloval totiž Villona.
Řečeno manažerským slovníkem, na pozici rozhlasové režisérky
jste překvalifikovaná. Vzhledem k oborům, které jste
vystudovala, z vás měla být spíš teoretička zabývající se
například transformacemi žánrů. Co vás přilákalo „do terénu“?
Na začátku všeho bylo mé přání stát se režisérkou. Ještě před
maturitou jsem šla k příslušným zkouškám na DAMU, jenže
členové komise mi položili otázku, jestli si umím představit,
že bych jako absolventka režie ve dvaadvaceti šéfovala souboru
dospělých lidí, a poradili mi, abych si nejdřív vystudovala
nějaký příbuzný obor a pak že se uvidí. Tak jsem se ještě
stihla na filozofické fakultě přihlásit na češtinu a estetiku
a hned napoprvé to vyšlo. Když jsem byla ve čtvrtém ročníku,
vrátila jsem se na DAMU a povídám: Tak jsem tady, za rok
končím ne jeden, ale hned dva příbuzné obory a ráda bych teď
tedy konečně vystudovala tu režii. Když viděli, že se mě
nezbaví, přijali mě a já dva roky poctivě studovala na
režisérku. Ale na konci druhého ročníku jsem si to rozmyslela
a pokračovala jsem ve studiu dramaturgie, protože mi bylo čím
dál jasnější, že celé mé směřování mě vede do rádia, a pro
rozhlasovou režii se mi zdálo studium dramaturgie užitečnější.
Na DAMU tehdy rozhlasová specializace nebyla?
Ne. Měli jsme sice dvousemestrový kurz základů rozhlasové
práce, chodili jsme i do rozhlasového studia, ale to bylo spíš
jakési technické minimum, na tom se nedalo stavět.
Jak jste se vlastně naučila režisérskou profesi?
Při studiích jsem v rozhlase hodně recitovala a vůbec hodně
pobývala před mikrofonem, takže jsem práci režiséra poznala z
druhé strany skla. Dost často jsem si už tenkrát říkala, jak
bych dokázala poradit těm v režii, ale doufám, že jsem se toho
uchránila. Jednoho dne se mě jeden pan režisér zeptal, co chci
dělat, až školu dokončím. Po pravdě jsem odpověděla, že
rozhlas, a on na to: No to ale taky musíš někomu tady říct!
Tak jsem šla do zvacího oddělení, které bylo v Opletalově
ulici, a tam jsem se přihlásila u Vladimíra Merhauta, který mě
znal, protože jsem často účinkovala v pořadech jeho manželky,
hudební redaktorky. Jeho řeč byla krátká, leč zásadní: Tak
budeš asistovat, jinak se nic nenaučíš! A tak jsem začala
koukat pod ruce svým budoucím kolegům. Pan Jiří Horčička mě
moc nechtěl, možná měl pocit, že mu pod ty ruce koukám až moc,
nevím. Moc ráda jsem dělala s Petrem Adlerem. Ale největší a
nejpodstatnější přátelství se postupně vyvinulo mezi mnou a
panem režisérem Josefem Schwarzem-Červinkou. Jednou mi věnoval
knihu, kterou právě přeložil, a napsal mi do ní: Jedné ze
svých imaginárních dcer. A já mu na revanš poslala fotku své
čerstvě narozené dcery Veroniky a napsala mu na ni: Pro mého
imaginárního dědečka. V rádiu bylo mnoho lidí, kteří si
mysleli, že opravdu jsme otec a dcera. Tohle přátelství mi
hodně dalo. Pan Červinka mě neučil ani tak o rádiu jako o
světě vůbec. Měl neomylný vkus, byl to v našem oboru zcela
jedinečný zjev: výborný režisér, skvělý rozhlasový herec s
magickým hlasem, vynikající překladatel anglo-americké
literatury.
Celý život nosíte kůži na trh, vystupujete na recitačních
pódiích, v rozhlase – a k herectví se nehlásíte? Je to snad
tím, že v herecké roli byste najednou už nešla sama za sebe,
ale za vymyšlenou postavu?
Já prostě neumím hrát. Myslím si, že umím analyzovat role a
přiblížit je hercům. Ale sama mám nějaký blok. Já se prostě
stydím. Když jsme si s Michalem Pavlatou v Písničkách pro
Petra a Lucii vyznávali lásku, měla jsem intenzivní pocit, že
nejsem v té roli dostačující, ale naštěstí jsme většinu svých
citů vyjadřovali prostřednictvím básní a to mi asi šlo. Ale
pak na jevišti v Nuslích to byl dost horor. O to hůř, že jsem
svůj jevištní výkon uměla objektivně posoudit. Herečka jsem
nikdy nebyla. Když mě chtějí přátelé potrápit, přivážou mě k
židli a pustí mi jeden ze dvou filmů, kde jsem hrála. To je
něco příšerného. A stejné to je i bez kamery. Občas si v
rozhlasových hrách, které režíruji, zahraji malinké role, dvě
tři věty – koho také do nich obsadit, aby se neurazil, že?
Vždycky je to průšvih. Vypadá to tak, že se z rádia ozve ono
okřídlené „Paní, nesu vám psaní“ – a posluchač zpozorní: Ta
dotyčná je určitě vrah! Tak zvláštní hlasový projev, to není
jen tak. Ta nepřirozená modulace, tolik skrytého napětí v
hlase – ta se určitě ještě zjeví na konci hry jako pachatelka
nebo něco ještě horšího. Ne, nemůžu to dělat. Recitace nebo
rozhlasová četba, to je něco jiného. Tam mi nehrozí, že bych
totálně přešla do figury, kterou mluvím. Zejména v
jednohlasých četbách, které mám nejradši, se ty figury jen tak
zlehka naznačují, pracuje se s náznakem a to je mi příjemné,
ještě příjemnější než recitace básní, která mě provází od pěti
let. Četba má takovou zvláštní noblesu... Moc ji mám ráda.
Pavel Sršeň, publicista
Foto David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 2. 11. |
