|
|
 František
Koukolík, neuropatolog
Takový krásný kandidát
Volební kampaně nás daňové poplatníky stojí neuvěřitelné
peníze. Strany se s útratou za kampaně nerady svěřují, ač by
tak činit měly. Volební kampaň v letech 2009–2010 stála
v České republice stovky milionů korun. Kolik investovali
sponzoři a „sponzoři“ se s jistotou určit nedá. Můj pocit je,
že by strany měly být financovány svými straníky stejně jako
církve svými věřícími. Výrok, že korupce bude ještě větší,
pravděpodobně platí, obhajobou současného stavu ale není.
Kampaně vycházejí z předpokladu, že se voliči budou informovat
o stranických programech, způsobech rozhodování, profilech
jednotlivých kandidátů, jinak řečeno: voliči by ve vlastním
zájmu měli užít svou racionalitu v širokém slova smyslu. To
znamená opatřit si dostupné informace, ověřit jejich platnost,
porovnat je a zvážit, odhadnout důsledky svého rozhodnutí
předem a pak se rozhodnout.
V praxi však převládá propagandistická debilizace. Na základě
čeho debilizace funguje, dokazují dva experimenty.
Prvního se účastnilo čtyřiadvacet mladých zdravých Američanů,
mužů i žen. Vědci jim ukázali dvě stě fotografií reálných
kandidátů, kteří se v roce 2006 ucházeli o místo v Senátu,
Kongresu a o místo guvernéra. Pokusné osoby se dívaly na
dvojice fotografií soutěžících kandidátů. Na jedné byl
republikán, na druhé demokrat.
Experiment byl proveden měsíc před volbami, takže výsledky
voleb lidé neznali.
Mezi fotografiemi nebyly všeobecně známé tváře. Pokusné osoby
byly instruovány, že jde o simulované volby, v nichž mají mezi
kandidáty rozhodnout jen na základě toho, jak vypadají jejich
tváře. Činnost mozku pokusných osob sledovala funkční
magnetická rezonance. Jestliže pozorující osoby hodnotily
kandidáta kladně, nic nečekaného se v jejich mozcích nedělo.
Jestliže však hodnotily kandidáta záporně, vysoce se kromě
jiného aktivovala kůra ostrova neboli insuly, která je skryta
v hluboké rýze mezi čelním a spánkovým závitem. Zpracovává
podněty z vnitřního prostředí organismu, například bolest nebo
pocit hnusu a ošklivosti („je mi špatně“). Morální hnus a
ošklivost ji však aktivují stejně jako hnus fyzický.
Jiná skupina pokusných osob, zdravých bílých žen ve věku
dvacet až pětatřicet let, se účastnila dalšího experimentu.
Dívaly se na šedesát fotografií reálných usmívajících se
kandidátů, demokratů a republikánů, kteří soutěžili o místo
v Kongresu nebo Senátu USA v letech 2000, 2002 a 2004. Přitom
vyslechly, že budou hodnotit reálné volební kandidáty, dvojice
demokrat – republikán, které soupeřily ve skutečných volbách,
a to jen na základě toho, jak vypadají jejich tváře. Poté ženy
hodnotily dva kladné a dva záporné znaky, jak na ně tváře
kandidátů působí. Kladné znaky: Jaká je jejich přitažlivost,
do jaké míry jim kandidáti připadají kompetentní, což znamená,
že by jim svěřily mocensky vysoké postavení. Záporné znaky:
Máte pocit, že by kandidáti mohli být podvodníci a lháři?
Máte, podíváte-li se na kandidátovu tvář, pocit osobního
ohrožení?
Výsledky hodnocení bylo možné srovnat s výsledky skutečných
voleb. Nejpřesnější byl odhad, kteří kandidáti prohrají: jsou
to ti, o nichž pokusné osoby pravily, že z jejich tváře mají
pocit osobního ohrožení. Byl významnější než pocit nízké
kompetence i než pocit, že se dívaly na tvář podvodníka. Pocit
přitažlivosti nerozhoduje. Chcete-li tedy protivníka ničit,
vyrobte mu co nejvíc tváří budících pocit osobního ohrožení a
rozvěste je kamkoli oko pohlédne. Lid bude zírat a ovlivní ho
to. Nebojte se ničeho. Racionalitu neboli rozum užije opravdu
malý počet lidí. |
