Číslo 45 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s rozhlasovou režisérkou.
Hanou Kofránkovou.

Muchova epopej Cabana a Březiny

Projekt Muchova epopej uváděný od září na Hudební scéně Městského divadla Brno zákonitě vzbudil pozornost. Vpadl totiž do vypjatého období, kdy se o Muchovu epopej přetahuje Moravský Krumlov s Prahou. Kdo z diváků by snad očekával, že autoři – režisér, scénograf, choreograf a libretista Šimon Caban a skladatel Aleš Březina – alespoň naznačí, kam monument „správně“ patří, bude zklamán. A to přesto, že oba působí v hlavním městě. Samozřejmě, že zmínka o dedikaci díla Praze tu zazní, ale záhy dojde i na Muchovu podmínku postavit pro Slovanskou epopej výstavní pavilon.

Cabanův text líčí Muchův život chronologicky v přepestrém sledu třiačtyřiceti krátkých scén. A tak se s Muchou setkáváme nejen v Praze, ale i ve Vídni, Mnichově, Paříži a New Yorku, abychom se v závěru vrátili zpět k nám. Nesmějí pochopitelně chybět skutečné osobnosti, které zasáhly do malířova života – přítel Luděk Marold, femme fatale Sarah Bernhardtová či Marie Chytilová, kterou později Mucha pojal za manželku. V tomto ohledu lze konstatovat, že ten, kdo o Muchovi věděl pramálo nebo zhola nic, odchází z představení dokonale poučen. A to je rozhodně plus nového titulu.

Sama inscenace vyznívá však nejednoznačně. Je koneckonců vedlejší, že „vizuální hudební divadelní zážitek“, jak zní podtitul díla, signalizuje zcela nekonvenční divadelní žánr, důležitá je sdělnost jeho konkrétního tvaru. V Březinově partituře se nezpívá, což možná leckoho překvapí, hudebně vše musí vyjádřit živě muzicírující instrumentalisté, kteří si během představení oddechnou jen výjimečně. Hudba tedy podbarvuje snad celou inscenaci, ale jejím handicapem je, že se mluvené slovo v ní mnohdy ztrácí, takže divák často přijde o důležitou informaci nebo pointu. Přitom Březinova hudba není chudá na nápady a určitě by se z ní dala sestavit suita, která by žila i svým vlastním samostatným koncertním životem.

Muchova epopej je výtvarně opulentním spektáklem, lze dokonce tvrdit, že veškeré výtvarné pozlátko zatlačuje do pozadí text, který tu a tam navíc zašustí papírem, občas je zbytečně didaktický, jindy zní pateticky. Je to nejslabší složka inscenace a neudivuje tudíž, že lze zaslechnout výtky na adresu rozvleklosti představení, které postrádá gradaci a vyúsťuje do nepříliš optimistického závěru české malosti. Sama Slovanská epopej je v textu zmiňována víceméně pouze okrajově, což také leckomu může vadit.

Vladimír Čech, hudební publicista

Foto Jef Kratochvil