|
|
Vzpomínky jako obžaloba
 Do
uvolněné, euforické sovětské společnosti konce šedesátých let
20. století, především do jejích literárních kruhů, sjelo
zahraniční vydání první knihy Vzpomínek Naděždy
Mandelštamové jako blesk z čistého nebe. Mandelštamová
vydala knihu, kterou snad ani nelze nazvat vzpomínkami, spíš
obžalobami. Autorka všechny včetně sebe obviňuje ze smrti
geniálního básníka, který mohl pro ruskou poezii udělat mnohem
víc, než stihl. Úzkostlivě se drží své vynikající paměti, nic
neopomene, ani pronásledování na svobodě, popíše všechny
špicly, kteří se kolem nich hemžili od konce dvacátých let,
vylíčí, jak se v krizové době chovali někdejší přátelé, do
posledního detailu popíše Čerdyň, kde se už její muž vzdával
cizorodému tlaku, podobně zmapuje i úmorná léta vyhnanství ve
Voroněži – a popíše i zánik básníka ve vší jeho absurditě.
Z autobiografických knih ženy ruského básníka Osipa
Mandelštama (1891–1938), které do češtiny překládala nedávno
zesnulá Ludmila Dušková, vznikla v roce 1998 v Českém rozhlase
3 – Vltava četba na pokračování, jejíž reprízu stanice uvede
od 20. listopadu (začátek vždy v 18.30).
 Naděžda Mandelštamová (1899–1980) o sobě prohlašovala, že její
život začal setkáním s Osipem Mandelštamem roku 1921.
Provázela básníka na každém kroku, prožila s ním skoro deset
let vyhnanství. Po básníkově smrti koncem prosince 1938 se
nesměla třicet let vrátit do Moskvy. Teprve ke konci
šedesátých let se do hlavního města směla vydat. Přivezla
s sebou rukopis první knihy vzpomínek...
Mladší generace si dnes těžko dokáže představit, co kdysi
znamenala četba takovéto knihy. K tomu jedno dobové svědectví
– básník a překladatel Jan Zábrana si 17. září 1972 zaznamenal
ve svém deníku: „Kniha memoárů Naděždy Mandelštamové (anglicky
jsem ji četl už v létě 1971, ale teprv letos v červnu jsem
dostal ruský originál a od té chvíle jej čtu pořád znova a
znova, obklopen stovkami jiných, nečtených knih) mě zavádí do
jakéhosi světa personálního snu, přes všechnu hrůznost je mi
s ní chtě nechtě útulno jako ve vlastní kůži a vlastním
životě, ano, takové byly premisy života mých mladých let, to
vše je mi blízké, pochopitelné, moje. To byli lidé žijící ve
stejné situaci a myslící stejně jako já. Moji reální
současníci, spoluprožívači mého života jsou daleko, jsou pryč.
O těch o deset let mladších radši nemluvím – jak jsou mi cizí.
Ti deset dvacet let starší jsou chodící trosky, chodící
mohyly. První generace živých socialistických hrobů. A proto
v Mandelštamové nacházím svět, kterému rozumím, úděsnost
historie bez šťastného konce mi připomíná klima mého života. A
historická situovanost (prostředek třicátých let) knihu a její
osudy přibližuje mému mládí. Ostatně – třicátá léta jsme
v Československu prožívali v letech 1948–1956. To je můj svět,
víc, než ten, v kterém teď žiju.“
Petr Turek, redaktor ČRo 3 – Vltava
|
