|
|
 Dekadentní
půvab nové dekadence
Výstava Decadence Now!, která běží aktuálně na třech místech
v Praze (a na dalších dvou místech republiky, v Brně a v
Plzni), má rozhodně parametry události sezóny. Od kasy se den
co den táhne had dekadencechtivých návštěvníků, navlečených
povětšinou v černém a se zasmušilými výrazy ve tváři, na
jednotlivé artefakty jsou v každou chvíli nalepené desítky
párů očí a od ucha k uchu běží šeptanda. Takže nezbývá než
dumat, co je na té současné dekadenci jednak tolik
přitažlivého, jednak vlastně dekadentního.
První vlnu dekadentních nálad, které se točily kolem
existenciální únavy, pokleslých rozkoší a banality smrti,
přinesl do umění a literatury přelom devatenáctého a dvacátého
století. Aubrey Beardsley kreslil v Anglii necudné výjevy
z budoárů, Joris-Karl Huysmans skicoval svět „tam dole“ a
čeští dekadenti, sdružení zejména pod hlavičkou Moderní revue,
zaklínali na různý způsob únavu ze svých temných vášní. Klima
bylo nehostinné, končilo století, ve vzduchu se vznášela
tragická tušení a z autorů čpěla autentická osudovost. Jejich
pojítko ale bylo ještě jiné: vysoká kultura výrazu, někdy
možná až přílišný důraz na estetickou stránku vlastní
výpovědi.
V tom je první velký rozdíl mezi dekadencí „tehdy“ a „teď“:
většina exponátů, které pojalo pod svá široká křídla
Rudolfinum, se pohybuje na hranici kýče. Někdy i za ní.
Vydělaná kůže z Hitlera, vajgly doutnající na kříži, vykulená
holčička sedící ve vaně plné krve, pěkně vyvedený záběr
soulože, oběšenec celý v černém. To vše názorně, na velkých
formátech, realizované těmi nejmodernějšími technologiemi. A s
mohutnou masmediální podporou v zádech. Na jménech autorů jako
by v té chvíli ani nesešlo. Jenže důraz na okamžitou a dobře
srozumitelnou, lehce symbolicky, případně komicky podbarvenou
šokantnost může zafungovat jednou, respektive poprvé – a
nikoli v desítkách nepříliš důvtipných variací.
 Touha
demytizovat a detabuizovat, zbavit sex, boha, smrt, bolest
anebo šílenství závoje zapovězeného, je na výstavě Decadence
Now! maximálně úsměvná: tyhle dveře už jsou vykopnuté
nejpozději od dob surrealismu. Vzpomeňme si na Hanse Bellmera
(a jeho sadomasochistické skládačky z ženských tělesných
partií), Salvadora Dalího (autora přeludných vizí
sublimujících úzkost z vlastní sexuality) anebo Jindřicha
Štyrského (osudově stigmatizovaného zanikáním, rozkladem,
smrtí). A na dlouhou řadu dalších.
Postmoderna sice přivedla na scénu recyklaci, multiplikaci,
rekontextualizaci, aluzivnost, postprodukci a bůhví jaké ještě
nástroje, a umožnila tím autorům prohnat své nápady
fantasticky pestrou estetickou mlýnicí – jenže odečteme-li
tento vnějškový spektákl, zbude toho žalostně málo. Laciný
gag, falešná snaha povýšit umělou formu na pravdivý obsah. To
je druhý velký rozdíl mezi dekadencí „tehdy“ a „teď“.
 A
tak čím více exponátů na výstavě míjíme, tím jasněji vidíme,
jak málo je mezi soudobými „dekadenty“ skutečných, niterných
tvůrců, jak málo z vystavených věcí se zařízne do divákovy
duše hlouběji a opravdověji: ze světa to jsou třebas
Joel-Peter Witkin (který má samostatnou výstavu v brněnském
Domě umění), Cindy Shermanová (jejíž přehlídku nabídlo
Rudolfinum v roce 1998), Jamie Reid (punkový lettrista, který
dal vizáž mj. deskám Sex Pistols) nebo Robert Mapplethorpe (se
svojí výjimečnou citlivostí pro krásu homosexuálního těla);
z Čech potom Josef Bolf, Václav Jirásek a Ivan Pinkava.
Možná je právě tahle minimální obsahová naléhavost a pohodlná
vnějškovost výrazu tím, co je na projektu Decadence Now! tolik
přitažlivé. A vezmeme-li to kolem a kolem, vlastně i
dekadentní.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
