|
|
 Alex
Koenigsmark,
spisovatel, scenárista, dramatik
Člověk si musí stále zvykat na nová slovní spojení. Co to je
zvuková nebo elektronická kniha, už víme, ale co si představit
pod pojmem vedoucí autor?
V televizních týmech se tomu říká, jak je dnes bohužel zvykem
v reklamkách i televizích, anglicky headwriter a storyliner.
Do rozhlasu tato terminologie díkybohu zatím příliš
nepronikla. Vedoucí autor vybírá z příběhů, které nabízejí
jednotliví autoři, určuje směr, jakým se bude děj pohybovat, a
co se s kterou postavou stane, určí základní charaktery,
polohu seriálu, jeho řeč... Proto jsem sám psal všechny úvodní
díly – no a kromě dalších pak také ty závěrečné. Jsem hlavní
viník.
Kdo psal ty ostatní?
Koncepci seriálu Život je pes, nebo Montyho, jak jsme mu
říkali my, jsem stvořil ve spolupráci s Janem Vedralem;
později přišel mladý a velmi talentovaný dramatik Petr
Kolečko, jenž se kromě autora stal také dramaturgem. Tím jsme
ale byli v té trojici i jeden druhému. Pozvali jsme i
spisovatele Václava Duška. Jinak jsme se orientovali především
na mladé autory, kterých jsme vyzkoušeli řadu, a myslím, že
jsme jich několik takříkajíc vyškolili a že bude škoda, když
je rozhlas nevyužije. Patří mezi ně vedle už zmiňovaného Petra
Kolečka Jan Tošovský, Jana Procházková, Petra Svoboda,
zajímavé texty napsal i režisér Tomáš Svoboda.
S jakým záměrem jste k psaní seriálu Život je pes přistupoval?
Počítal jste s tím, že se stane součástí rozhlasového provozu
na ještě delší dobu, než byly ony zhruba dva roky, po které se
vysílal, nebo jste naopak byl překvapen tím, jak dlouho se
udržel?
Osobně jsem byl spíš překvapen, že Monty vydržel tak dlouho.
Obecně dnes poslouchá mluvené slovo v rozhlase bohužel méně
lidí než kdysi, zejména méně mladších lidí – a navíc měl Monty
nepříliš šťastný vysílací čas, ani ne tak proto, v kolik hodin
se vysílal, ale že měl na další stanici Českého rozhlasu
vždycky konkurenci jiného dramatického seriálu. Soutěžili jsme
každou neděli s Dickensem, Balzakem a podobnými kolegy. K tomu
jen poznamenávám, že by si žádný komerční výrobce nedovolil
vysílat sám proti sobě, bylo by mu líto vyhazování peněz i
lidské práce. Ale zjistil jsem, že taková dohoda mezi
stanicemi je prakticky nemožná. Proto se usmívám, když slyším
o úsporných opatřeních. A záměr? Chtěli jsme vytvořit rodinný,
spíše komediální seriál s postavami, na které by si posluchači
stanice zvykli a žili s nimi. Je na jiných, aby posoudili, jak
se to povedlo. Dnes, s odstupem, mi připadá, že Monty šel
zbytečně do šířky, přece jen v rozhlase je obtížnější, aby se
lidé identifikovali s tolika figurami. K tomu přispěla i
určitá nevyrovnanost jednotlivých dílů. Libujeme si ale, že
Monty je maskotem stanice.
„Díky za skvělý seriál, bude mi po všech hrdinech smutno, po
spoustu měsíců jsem netrpělivě čekal v neděli na půl
jedenáctou,“ napsal v diskusi na webových stránkách Českého
rozhlasu jeden z posluchačů. Co myslíte, dočká se nového
„nekonečného“ seriálu?
Nerozhoduju o tom, ale můj osobní názor jest, že to hned tak
nebude – a bude-li jednou, pak nejspíš ve trochu jiné podobě.
Kdybych se seriálem začínal dnes znovu, navrhoval bych vysílat
ho týdně několikrát, řekněme třikrát, aby se s ním posluchači
víc sžili, a díly potom reprízovat na všech oblastních a
regionálních stanicích. Tím by se zúročily náklady na jeho
výrobu, protože by zaplnil mnohem víc času a dostal by se
k mnoha posluchačům, kteří v neděli dopoledne mají docela jiný
program. Komerční televize dobře vědí, proč tyhle seriály
vysílají dvakrát týdně. Právě tak před léty začal slavný
německý televizní seriál Lindenstrasse, který funguje dodnes.
Díly by možná byly trochu kratší, okolo dvaceti minut. A asi
bych seriál vedl do menšího počtu postav a spíš do jakéhosi
filozofujícího sitcomu kolem jedné rodiny, který by víc
reagoval na aktuality… Anebo k něčemu víc crazy,
satiričtějšímu, jako je seriál o Homeru Simpsonovi a jeho
rodině. To by moc bavilo mě i Petra Kolečka. Je ovšem otázka,
zda by takový seriál měl na stanici, jako je ČRo 2 – Praha,
dostatek posluchačů.
Takový seriál na Praze byl – mám na mysli rodinku
Tlučhořových, kde všechny role v režii Jiřího Holečka hráli
Jiří Lábus a Oldřich Kaiser. Dalo by se znovu vstoupit do téže
řeky?
Asi by to už nebyla tatáž řeka. Já bych teď nejraději jednou
týdně vysílal dialog Malvíny a Montyho o tom, co týden dal.
Něco jako ti hosté po ránu v pořadu Jak to vidí.
Čemu jako člověk, který „vidí za kulisy“, přisuzujete
fenomenální úspěch kresleného seriálu o Simpsonových, který se
vysílá už dvacet let a teprve v poslední době občas trochu
zpomaluje obrátky?
Jako kreslený seriál má velkou svobodu ve volbě prostředí, ve
fabuli, ve všem; je inteligentní a je to satira. Všimněte si,
že dobré seriály, dokonce i Big Ben, jsou vždycky společensky
kritické a trochu satirické.
Milan Pokorný
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 9. 11. |
