|
|
 Věra
Nosková,
spisovatelka
Myšlenky plují na klidných vodách
Nestíhám. Mám děsně práce. Až vyřídím resty. Víš, je toho teď
moc. Časem se ozvu – odbývají nás přátelé, sourozenci, a
dokonce vlastní děti. Jindy. Někdy až... Potom se snad...
Promiň, ale... hemží se v mailech, někdy to zazní uštvaně z
mobilu. Býváme z toho zhrzení a občas si pomůžeme úlevným
vulgarismem. Při čtení podobných zpráv o fofrování a nestíhání
se nutně vybaví citát Jana Amose Komenského „Všeliké
kvaltování toliko pro hovada dobré jest“, který byl vyrytý do
mé středoškolní lavice. Pod ním pak byla toutéž vandalskou
rukou vydrápána rada učitele národů mužům, v níž mé panenské
oko přitahoval podezřelý termín; slovo semeník jsem znala z
nevinné botaniky, ale v souvislosti s hampejznými ženami asi
nešlo o rozmnožovací orgán kytičky. Jo, milý Jene Amosi, řekli
by dnešní kvaltovníci moudrému prapedagogovi: Soráč, ale
žijeme holt pod bičem deadlinů.
Jednoho dne vypozorujeme, že stejně nervózní signály vysíláme
i my. Už měsíce odkládáme setkání s kamarádkou, které se asi
nevede dobře, s bráškou, který se trápí rozvodem, nemáme čas
přečíst si knížku, která nás láká, jen plníme zadání,
dodržujeme termíny, neprozřetelně dané sliby. Stali jsme se
konstruktéry a staviteli malých i velkých kariér,
zabezpečovateli mlhavé budoucnosti... A víme proč! Vždyť kdo
chvíli stál, cosi zanedbal, toho čeká držka žraloka
nespláceného dluhu, pahnát exekutora, potkan bezdomovectví.
Jako by těch trudných příběhů rychlého sešupu do bídy a
celkového zmaru nebylo kolem dost. A tak se stáváme kamenem
hozeným do vody, ne a ne se vynořit a naši blízcí se od nás
vzdalují jako kruhy na hladině. Má toho moc, říkají si o nás,
ani mu nepiš, nevolej, nemá to cenu.
Komenský měl pravdu, až na to hovado, to přece spíš líně
přežvykuje, popásá se, nekvaltuje. Dobře vím, mockrát jsem
zažila, že myšlenky a rozmarné nápady jsou spíš přitahovány
lenivým bloumáním, loudavou chůzí po cestách Stromovky,
vynořují se pod čelem při rozkošnickém povalování v posteli či
na letní louce, nalévají se do vyprázdněné mysli zvány k
setrvání bezstarostnou chvílí, plují mi vstříc v teplém
bezvětří na klidných vodách. A v hlavě se také častějšími
výboji blýská při dialogu s přemýšlivým kamarádem u sklenky.
Podzim se přehoupl do období ledových rukou a cínové šedi, v
supermarketech už vystavili ve výši dětských očí čokoládové
figurky, brzy se dostaví předvánoční nekřesťanské jančení. V
práci se začne šturmovat. Bude třeba sepsat výroční zprávy,
prodat co nejvíc zboží, rozeslat péefka, uzavřít projekty,
dovyčerpat dotace... Načež se přátelé už úplně odmlčí v
starostech o plnou ledničku, vycíděnou domácnost, nákup dárků,
stromků, kaprů, budou si muset odbýt návštěvy i u protivných
příbuzných, napéci a schroustat pečivo, zapálit svíčky na
hrobech... No a na závěr přikvačí Silvestr, který je třeba s
těmi jeho rachejtlemi a umělým smíchem nějak propít, utratit,
přetrpět.
Kamarádka v mailu nabízí: Víš ty co? Sejdeme se, až tenhle
blázinec skončí, ju?
Ju. Sejdeme se, ale pac a pusu si už nedáme, protože jednu z
nás povezou ve futrálu a druhá bude kráčet za černým vozem, v
kapse papír s pohřebním projevem, odpovídám jí morbidně s
poznámkou, že tenhle deadline dodržíme všichni a bez námahy,
ale nakonec přikliknu smajlíka.
Je to v oukeji, říkají mladí. Zatím. Synek ještě pořád
neotevřel darovanou Metaxu, připravenou pro případ zimních
depresí. |
