|
|
 Karel
Hvížďala,
publicista
Média a stát
Poslední (třetí) poválečná mediální krize, která kopírovala
hospodářskou krizi, poškodila silně pluralitu médií ve
veřejném prostoru v celé naší civilizaci. Za této situace se
mediální odborníci začali spoléhat na internet a domnívali se,
že by mohl naopak veřejný prostor ještě více demokratizovat,
jenže poslední čísla z léta 2010 ukázala, že toto médium
představuje revoluci jen pro starce, i když největší americké
skandály zveřejnil právě internet: viz drudgereport.com (kauza
se slečnou Lewinskou) či WikiLeaks.com, který pustil na
veřejnost údaje o cíleném zabíjení v Afghánistánu.
Průzkumy, které se soustředily na mladé lidi od dvanácti do
čtyřiadvaceti let, totiž přinesly překvapivé výsledky:
-náctiletí, kterým se ve světě říká Cyberkids, virtuální děti
nebo zavináčová generace či Netzgeneration, tedy generace na
síti, se o fungování internetu nezajímá. Pro ně je internet
něco jako auto, které musí jezdit.
V tuto chvíli to tedy vypadá tak, že nový model financování
prestižních novin, který by nebyl ohrožen krizí a nedostatkem
inzerce, se ještě nenašel. Tištěná média jsou ohrožena
převážně v zemích s malým počtem obyvatelstva a s neexistující
tradicí filantropie a tam, kde neexistuje nepřímá státní
podpora tisku, což se týká hlavně střední Evropy (například v
USA je dodnes podporován tisk dotacemi, které tam jsou
považovány za daň civilizaci na distribuci a komerční
rozhlasové a televizní stanice dostávají licence zdarma, ač
Federální komunikační úřad odhaduje cenu televizní licence na
pět set milionů dolarů). Osobní náklady na řádnou žurnalistiku
jsou mnohem vyšší než náklady na snadno prodejnou
žurnalistiku, a proto se jí tak rychle tolik novinářů vzdává a
podřídí se jednoduchým komerčním redakčním praktikám.
S jistou pravděpodobností lze si snad proto dovolit říci, že
počet prestižních novin nebo, jak říká Václav Bělohradský,
médií distance či takových, o kterých Jean Padioleau hovoří
jako o médiích kritického úsudku, se v naší civilizaci sníží a
jejich profil se bude postupně dál měnit. Prestižní noviny
budou analytičtější, bude v nich více komentářů a čtenářům
(kterých bude ale podstatně méně, protože číst je budou zřejmě
jen tvůrci veřejného mínění – opinion leaders – a kulturní
elity) budou nabízet příběhy, protože běžné zprávy budou
dostupné zdarma hlavně na internetu a v mobilech.
My novináři se můžeme jen snažit popsat, co tato změna se
společností dělá či v tomto případě co proměna médií
signalizuje. Občan se v takto roztříštěném veřejném prostoru
ztrácí, bloudí a hledá buď únik, nebo náhradní identitu. Média
vycházejí této masové potřebě vstříc a vydělávají na tom, že
se bulvarizují či politizují nebo činí obé současně. Jenže
společnost, tedy občan, kvůli tomu ztrácí distanc vůči tomu,
co se kolem něj děje, protože tato média už pracují jen se
zpustlým, služebným bulvárním či ideologickým jazykem. Tento
stav může vést vbrzku k vyššímu sociálnímu pnutí v naší
civilizaci.
Architekt Ladislav Lábus připomíná, že stará města byla
stavěna z drobných individuálních popudů, stavěli je lidé,
kteří měli podobné ideály. Moderní města staví koncerny, které
mají podobné cíle (zvyšovat zisky), a proto jsou si čím dál
tím více podobná. A podobně se unifikují i média: snaží se být
pro všechny, ale ne pro někoho konkrétního (rovněž zvyšují
zisky). Média se tímto posunem vyvázala z jakékoliv hodnotové
stupnice. Jenže naše židovsko-křesťanská civilizace je
civilizací knihy, tedy pevné hodnotové škály. Kdo pochopí řád
jejích písmen, pochopí řád světa.
Pokud na tyto hodnoty zapomeneme a nebudeme si je alespoň
připomínat, pokud pro ně nepostavíme z médií a knih archu
Noemovu, v níž přetrvají období snadné a rádoby veselé
devastace, po které se zase, byť nějak jinak, uchopí své
vlády, svět zapomene na nás. Nebude mít důvod na nás
vzpomínat. To je tak těsná věta, že před ní není úniku.
Jeden z možných návodů na to, jak se zbavit relativismu, zní:
přestat rezignovat na nové uchopení toho, co se v minulosti
stalo. Vymanit se z adorace TEĎ a ukázat smysl a směr či
hodnotu toho, co tu již bylo, a na tento směr navázat. |
