|
|
 Na
vykolejenou dobu platí jen šílené skutky
Italský režisér Ermanno Olmi, letos již osmdesátiletý,
proslul citlivými, poetickými průhledy na všední lidskou
existenci, často smířenou s prožívaným údělem. Ve svém dosud
posledním hraném filmu Sto hřebů (ČT2, 11. 1, 20.20)
však zvažuje možnost protestu, odmítnutí nalinkované profesní
kariéry, která ubíjí autenticitu života. Na počátku vyprávění
spatříme hrůzu pracovníků muzea i policistů, když začínají
vyšetřovat bizarní vandalský čin: kdosi v rozlehlé čítárně
přitloukl mohutnými hřeby stovku vzácných rukopisů k podlaze i
stolům.
Teprve následně vyplyne, že pachatelem je vážený profesor,
považovaný za jednoho z garantů uctivého vztahu k vědění,
uloženému ve starobylých svazcích. Muž se záhy uchýlí mimo
civilizaci (ovšem ne daleko, jen k zarostlým břehům řeky
Pádu), odstaví auto, zbaví se dokladů i saka a usadí se v
polorozpadlé kamenné stavbičce, ukryté v hustém porostu nad
řekou. S pomocí v blízkosti usazených lidí, přebývajících tu v
mírumilovné pospolitosti, si obydlí vyspraví, doplní střechu i
stěny. Sblíží se s celou místní komunitou, mlčenlivě se
účastní jejích zábav, tancovaček i společných posezení. Jenže
stačí, aby jednou použil platební kartu a upozorní na sebe
policii...
Sto hřebů Olmi pojednal v pokojně plynoucím toku vyprávění,
nikoli náhodně podobném povlovně tekoucí řece, v níž lze lovit
ryby, po níž ustavičně kmitají malá i velká plavidla, u níž se
lze i slunit. Vtiskl příběhu metaforické podloží, když
zdůraznil prosluněnou idyličnost veškerého dění, zvláště pak
pracovitost prostých lidí, v jejichž blízkosti si donedávna
bytostný intelektuál uvědomí, nakolik zbytečná je vyčtená
moudrost, kterou nelze převést do praktických skutků. Ostatně
hned v úvodu zaznějí znepokojivé citáty: podle prvního nelze
na dnešní vykolejenou dobu reagovat jinak než šílenými skutky,
druhý tvrdí, že duchovní rozměr nahradilo hromadění majetku.
Snadno postřehneme, že režisér si vysnil jakousi ideální
konstrukci, když hlavního hrdinu (jemuž Raz Degan vtiskl
uhrančivý pohled) zbavil jakéhokoli zázemí – nemá žádné
blízké, nikdo se po něm neshání. Pro ženy prý přitažlivý muž,
vousatý a s kudrnatými vlasy, se jeví jako spíše ostýchavý, se
spasitelskými tendencemi. Olmimu slouží jako hlasatel
burcujících idejí, získává modelový rozměr. Jenže je stejně
„knižní“ a neživotný jako zpochybňovaná moudrost starých
svazků, protknutých mohutnými hřeby. Přesto je cenný už tím,
že nutí ke spoluzamyšlení nad světem, v němž žijeme.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
