|
|
Kultura 2010 – události, objevy a splněná přání
Stalo se už tradicí, že na závěr roku přichází Týdeník Rozhlas
s bilanční anketou, v níž se spolupracovníci časopisu dělí se
čtenáři o své nejvýraznější kulturní zážitky uplynulých
dvanácti měsíců. Také tentokrát jsme našim autorům nabídli
možnost vzpomenout alespoň ve zkratce na to, co je v roce 2010
mimořádně zaujalo, a opět doufáme, že jejich odpovědi poslouží
i vám – jako čtenářské, divácké či hudební tipy.
Alena Zemančíková, redaktorka ČRo 3 – Vltava
 Nejsilnější
kulturní zážitek mi kupodivu zprostředkoval druhý program
České televize, když na přelomu září a října odvysílal tři
současné rumunské filmy. Nejvíc mě oslovila Smrt pana
Lazaresca režiséra Cristi Puiu z roku 2005. Anabáze osamělého
postaršího alkoholika po bukurešťských nemocnicích v doprovodu
sestry záchranné služby je natočena tak, jak to u nás nikdo
nedělá a možná ani neumí. Hrdinové příběhu jsou unavení,
zpustlí, osamělí a nešikovní, v detailech jsou dokonce i dost
oškliví a ne vždy se chovají korektně, ale s postupujícím
časem příběhu jsou člověku čím dál bližší. Život jedince,
provázený často nevábnými okolnostmi, je v kontrastu
k překvapivě dokonalému vybavení a o to neosobnějšímu chování
bukurešťských lékařů. Ten film by mohl být klidně natočen i u
nás – ale naši filmaři mají bohužel jiná témata a priority.
Přemysl Hnilička, publicista
Brněnský Měsíc autorského čtení, který zaměstná každého
literaturymilovného člověka po celý červenec, by se dal psát
jako univerzální odpověď do každého ročníku ankety.
Organizátoři z vydavatelství Větrné Mlýny Pavel Řehořík a Petr
Minařík umožňují návštěvníkům setkat se se svými oblíbenými
autory tváří v tvář, poslechnout si jejich četbu, položit jim
otázku, při troše štěstí s nimi i popít... Letos však festival
odstartoval také speciální vedlejší linii ve spolupráci s
Českým rozhlasem Brno – Audiokabinet, který nabídl každý den
jeden rozhlasový pořad, často i s přítomným redaktorem či
dokonce zpovídaným autorem. Úžasné!
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
 Z divadla
Handkeho skvěle aktualizované Spílání publiku v pražském
Divadle Komedie („Vy pejskaři!“). Z literatury Příběh dešťové
kapky – Wernischova důkladná i střízlivá probírka dosavadním
dílem („Myšky Plimunam. Hezké sny.“). Z výtvarného umění
očistná dekadence Joela Petera Witkina v brněnském Domě umění
(„Skrze svou tvorbu se pročišťuji, projasňuji a rostu
v lásce.“). Z hudby Brahmsovy balady a rapsodie v podání
Glenna Goulda a Mozartovy sonáty á la Friedrich Gulda (objevy
pozdní, ale o to cennější).
Petr Koudelka, spisovatel a publicista
Souvisí to se spisovatelem Robertem Musilem a s cestou od moře
přes Rakousko. Právě jsem listoval ve sborníku polských esejů
Návrat člověka bez vlastností o naší vykořeněnosti, skoro sto
let po Muži bez vlastností pokračující bez přestání ve
středoevropském a teď už i globálním prostoru, když se mi
vybavil kulturní zážitek roku. Ne přímo Musil, ale kufry
Roberta Musila, pyramida kufrů v Klagenfurtu. Stopy jeho
života i psaní. Muzeum Musil-Haus, kousek od nádraží, vzalo
pod křídla i Ingeborg Bachmannovou. Ale proč kufry jako
zážitek? Napadá mě jediné vysvětlení: Asi se taky někam
chystáme.
Alena Sojková, redaktorka Týdeníku Rozhlas
 Zdá
se, že v pokročilém věku se plní životní sny. Jako by si je
člověk v mládí pěstoval, a teď jen žne. Beatles už sice naživo
neuslyším, ale aspoň Sira Paula jsem si v Praze před lety
užila. Leonard Cohen se mi splnil taky, a nezbývalo než čekat,
zda se Luděk Munzar neumoudří a neobjeví se na některé
z pražských scén. Stalo se tak ve Viole, kde Munzar vzpomíná
na svého přítele Františka Hrubína a vyslovuje jeho verše
takovým způsobem, že se dotknou všech uložených bolestí a
trápení, které v sobě průběžně udusáváme. A ten sen? Byl o
tom, že na vlastní uši uslyším Luďka Munzara říkat verše
Františka Hrubína.
Renata Jarošová, dramaturgyně České televize
Národní filmový archiv po dlouhá léta mapuje tuzemskou
kinematografii. Nejnověji vydal 6. díl výpravné česko-anglické
publikace Český hraný film, který pokrývá léta 1981–1993.
Shrnuje v abecedním pořadí všechny filmy natočené v tomto
období, o nichž přináší vyčerpávající informace všeho druhu, a
pro svou komplexnost se zajisté opět stane nezbytnou příručkou
každého filmového fandy. A lze jen litovat, že se (jiní)
pracovníci této instituce nevěnují se stejnou odpovědností
také sepisování Dějin českého filmu; vždyť je ostudné, že
taková kniha stále chybí.
Jitka Novotná, moderátorka a publicistka
 V myšlenkách
se vracím na letošní festival Pražské jaro: Jazzová diva,
majitelka čtyř Grammy Dianne Reeves se doslova rozdávala.
Obklopena báječnými muzikanty zpívala s požitkem, bravurou,
nenuceně, přesvědčivě. Chtělo se nám zpívat s ní (považte!),
natolik byla uhrančivá. Z protagonisty dalšího festivalového
koncertu, klarinetisty Giory Feidmana, vyzařovala vedle
nádherné muzikálnosti moudrost, dobrota, oduševnělost.
Dovolte, abych ho citovala: „Možná, že hudba dnes neoslovuje
tolik lidí jako dříve, ale má každopádně nezastupitelnou roli.
Uvědomte si tohle: Novorozeňátko jako by říkalo mamince:
‚Chceš se mnou mluvit? Ano? Umím jediný jazyk – maminko,
zpívej!‘ Zpíváme dětem, protože nemáme jinou možnost. Tento
jazyk, který nazýváme hudba, je přirozená síla. Víc než to, je
to potřeba. Vše, co vznešeně nazýváme uměním, jsou naše
přirozené aktivity.“ Mimochodem, zpíváte svým dětem?!?
Vít Závodský, teatrolog
Jestliže soustavně sledujete mnohotvárnou oblast Thálie,
nebývá o výrazné divácké zážitky nouze. Vhodnou příležitost tu
poskytují rozličné přehlídky, a tak bych rád namísto jediné
letošní inscenace vyzdvihnul podzimní mezinárodní festival
Janáček Brno 2010. Ve spolupráci s řadou kulturních institucí
uspořádalo tuto výjimečnou bienálovou akci zdejší Národní
divadlo – ve snaze zdůraznit vazby světově uznávaného
skladatele k městu, kde strávil většinu života. Ze tří desítek
žánrově pestrých produkcí připomenu alespoň světové premiéry
původních operních verzí Výletu pana Broučka do Měsíce a
prvotiny Šárka, zachycených také Českým rozhlasem.
Jiří Vejvoda, publicista
 Týdeník
Rozhlas mě letos několikrát pozval ke sledování filmů, které
bych jinak na obrazovce promeškal. Vybírám z nich zážitek,
který mi byl dopřán při sledování Předčítače, natočeného v
americko-německé koprodukci roku 2008. Vypráví příběh, který
se mě dotýká velmi osobně. Film přitom zprvu „klame tělem“,
neboť se zdá, že bude pouhým zobrazením vášnivého milování
mezi pětatřicetiletou ženou a o dvacet let (!) mladším hochem.
Děj ovšem brzy zatne do živého. Mladík, který na svou avantýru
nikdy nezapomněl, později studuje práva a při stáži u soudu
zděšeně přihlíží případu, v němž první žena jeho života hraje
hlavní roli coby obžalovaná. Za války se přihlásila k práci v
koncentračním táboře, třídila jeho osazenstvo... Zdaleka
nebyla sama, jiní se provinili stejně či víc. Ale když míru
její viny může určit předmět doličný v podobě písemného
rozkazu, jenž tehdy údajně vyhotovila, přijme raději mnohaletý
trest vězení, než by přiznala, že jej nemohla napsat, neboť je
– negramotná... Za to se stydí nejvíc! Možná ještě
rozporuplnějším hrdinou je její ex-milenec. Nesdělí soudu, co
o její nevzdělanosti kdysi tušil a nyní najisto ví; své
selhání nese na bedrech celý život – a když je chce napravit,
už je pozdě. Poselství Předčítače je mnohovrstevnaté,
věrohodné i poučné.
Vladimír Karfík, literární kritik
Ač jsem si bláhově myslel, že o tom období leccos vím,
ohromila mě výstava Roky ve dnech: České umění 1945–1957.
Citlivým výběrem (a že bylo z čeho vybírat) Marie Klimešová
prokázala, jak velké bylo české výtvarné umění (a nebylo samo)
v neradostné poválečné době do roku 1957. Tam, ve vnitřní
svobodě tvůrců, odolávajících svazující ideologii a ještě
nezatížených budoucí komercí, byl založen základ budoucího
rozvoje. Výstava byla limitovaná časem, ale vynikající
monografie, vydaná péčí nakladatelství Arbor Vitae, zůstává.
Miloš Doležal, básník a redaktor ČRo 3 – Vltava
 Z filmů
– polský snímek Popieluszko. Svoboda je v nás, pozoruhodný
výkon Adama Woronowicze v hlavní roli; z divadla Goldflamova
komedie U Hitlerů v kuchyni v Divadle v Dlouhé v režii Jana
Borny (vynikající Miroslav Hanuš v roli Hitlera i Göringa);
z hudby některé koncerty festivalu Rozhlasový podzim pro
zařazení skvělé soudobé hudby (Pärt, Šenderovas, Kilar, Tüür a
další) se vzkazem – příště jen houšť! A nové CD Načevy The
Sick Rose (na texty F. Kafky, A. Sovy, I. Geisslové, K.
Hlaváčka), několik magických míst i úzkostných, nervních
zástěn, šerých prostor, teskných ploch. Z výstav „ohromné
maličkosti“ (kresby, linoryty, keramika, deníky) Josefa
Kroutvora v Českých Budějovicích, barevné pastely Pavla
Sukdoláka v Humpolci a posmrtná retrospektiva Václava Boštíka
v Městské knihovně v Praze.
Ivan Ruml, redaktor ČRo 3 – Vltava
Mým největším kulturním zážitkem roku 2010 bylo uvedení
Smetanovy prostonárodní zpěvohry Hubička na Wexfordském
operním festivalu v Irsku, kterou jsme rovněž vysílali přímým
přenosem 30. října na stanici Český rozhlas 3 – Vltava. Dojalo
mě, s jakou láskou a úctou přijímají Irové geniální Smetanovu
hudbu, a v duchu jsem si řekl, zda přece jen my Češi nemáme
v sobě trochu keltské krve. Navíc jsem ocenil, že Vendulku
zpívala černá sopranistka Pumeza Matshikiza, jejímuž hlasu
předpovídám slibnou budoucnost.
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný teoretik
 Zvládl
jsem prohlídku během jediné návštěvy, leč ta trvala déle než
pět hodin. Nebylo v tomto roce jiné výstavy, která by mne
přinutila natolik se zabývat jak samotnými díly, tak jejich
vzájemnými, časovými i společenskými kontexty. Mám na mysli
velkorysou expozici Roky ve dnech: České umění 1945–1957
probíhající v letních měsících v pražské Městské knihovně.
Síla výpovědi desítek známých, méně známých i téměř
zapomenutých malířů, sochařů a fotografů jako by byla
podmíněna situací citlivých lidí, prožívajících hned dvojí
deziluzi: z válečných časů, prorostlých později do poúnorového
režimu. Noetické tehdy silněji než kdy jindy souznělo
s etickým. I zde platí podobenství o olivách, jež ze sebe
vydávají to nejlepší, teprve jsou-li drceny...
Jan Jaroš, filmový publicista
Shrnující publikaci Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě
(vydalo Libri), která patří mezi díla nesporně základní a
průkopnická, sepsali dva na slovo vzatí odborníci. Magdalena
Beranová v širokém záběru objala období od pravěku do
středověku a nevynechala ani odkazy na antické reálie, Antonín
Kubačák se zaměřil na novověké události. V jejich pojetí,
jakkoli fundovaném, nalézáme přece jen rozdíly: zatímco první
část se „vylidněně“ soustředí hlavně na předmětné záležitosti
a má blíže k archeologii, druhá se dotýká i mentality lidí
odjakživa spjatých s půdou.
Bronislav Pražan, publicista
 Zůstanu-li
u divadla, které ze všech kulturních oblastí sleduji
nejsoustředěněji, pak se musím zmínit o dvou silných
zážitcích. Vzbudily je přitom dva zcela odlišné přístupy
k divadlu, dvě protikladné inscenační poetiky. Hru Černé panny
od autorů Güntera Senkela a Feriduna Zaimoglua inscenoval
Dušan Pařízek v pražském Divadle Komedie tak, aby co nejvíc
zvýraznil promluvy postav – islámských žen žijících v Německu.
Dokázal, aby se nám jejich slova zařezala do duše a my si
ostře uvědomili, že islám je s evropským světem formovaným
křesťanstvím a osvícenstvím neslučitelný. Režisér Robert
Wilson vyjadřuje smysl Čapkovy hry Věc Makropulos na scéně
Národního divadla zcela jinak – obrazem, světlem, pohybem. A u
slov podtrhuje spíše jejich zvukovou kvalitu, řeč jeho postav
tíhne ke zpěvu a melodii. Dva odlišné přístupy, a přesto každý
z nich dokáže vyvolat uchvácení i prozření.
Agáta Pilátová, publicistka
Zaujaly mě nové knihy historika Pavla Kosatíka: České snění a
Čeští demokraté s invenčně zvolenými tématy. V první se autor
zamýšlí nad nedokončenými (a nejspíš i nerealizovatelnými)
projekty českých politiků, ve druhé zpracovává portréty
padesáti významných osobností českých dějin. Autor i
v kratších studiích osvědčuje hlubokou znalost věci a má
názor. Najdeme tu málo známá fakta a souvislosti týkající se i
zdánlivě „provařených“ událostí i osob. Kosatík píše poutavě,
má styl a noblesní jazyk. Výběr osob i událostí je zajisté
subjektivní, ale s objektivitou v přátelském souladu. Což
platí pro Kosatíkovy knihy vůbec.
Připravil Milan Šefl
(Příště: Rozhlasový zážitek roku. Odpovědi dalších
spolupracovníků Týdeníku Rozhlas i redaktorů listu.) |
