|
|
Rozum se musí namáhat, aby srdce vidělo
 Mám
před sebou na stole hromádku knih Jana Balabána a zjišťuji, co
o něm prozrazují záložky. Mnoho ne. Spisovatel Jan Balabán
se narodil v roce 1961 v Šumperku, ale už za rok se z něj stal
Ostravan. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého
v Olomouci vystudoval angličtinu a češtinu a až do své
nečekané smrti v dubnu 2010 pracoval jako překladatel. Vydal
povídkové knihy Středověk, Boží lano, Prázdniny, Možná že
odcházíme (titul, který vyšel v roce 1994, se stal Knihou roku
v anketě Lidových novin a Jan Balabán za něj získal cenu
Magnesia Litera), Jsme tady a romány Černý beran, Kudy šel
anděl a Zeptej se táty. Je také autorem scénáře komiksu Srdce
draka. Stručné informace jsou doplněny malým černobílým
fotografickým portrétem, který žel bohu už nikdo nevymění za
aktuálnější podobenku. Pokud se o Janu Balabánovi chceme
dovědět víc, nezbývá než začíst se do jeho textů.
Ve své předposlední knize Jsme tady je Jan Balabán méně
pozorovatelem a více účastníkem dějů. A platí to i pro román
Zeptej se táty, z něhož Český rozhlas 3 – Vltava od středy 12.
ledna odvysílá osmidílnou četbu na pokračování (začátek vždy v
18.30). Vydání knihy se sám autor již nedožil. Jako by se ke
svým marným hledačům pevných bodů více sklonil a opustil tak
osvědčenou perspektivu. Ten drobný posun způsobil, že mu
začalo záležet na tom, aby možnost volby, a tedy naděje byla
nepatrně větší než nulová. Reálně existující „nulová naděje“ –
autorem tohoto zdánlivého oxymóronu je Balabánův blízký
přítel, literární historik a básník Petr Hruška. V jednom
z rozhovorů vedených nad Balabánovými texty formuloval Hruška
přesvědčení, že pro Balabánovo psaní je z hlediska rodové
historie podstatná kazatelská tradice protestantského rodu a
taky skutečnost, že jeho otec byl uznávaný ostravský lékař. I
Jan Balabán tedy vyslovuje syrovou a tvrdě věcnou diagnózu
světa nebo sebe sama, ale zároveň v té hrůze z diagnózy
prosvítá prostinká naděje, jež má kořeny v protestantství. Jde
o schopnost vytrvale se dobírat nulové, ještě nijak ostře
zahlédnuté naděje. Prostor je teprve vyklizen a nezaplněn,
dává tedy možnost.
Román Zeptej se táty vznikal těžce, ostatně Jan Balabán není
autor, který chrlil jednu knihu za druhou. V tomto případě se
však k obvyklé tíze přidalo nad jiné tíživé téma smrti
vlastního otce. Balabán až do poslední chvíle váhal nad
definitivní podobou rukopisu, s přítelem Petrem Hruškou
probírali stránku po stránce a byl to nakonec právě on, kdo po
Balabánově smrti, veden poznámkami a hodinami nekonečných
debat, provedl poslední úpravu textu. Jan Balabán v knize tak
trochu otevírá bájnou Pandořinu skříňku, když nechává
pozůstalé mučit pochybnostmi a otázkami, na které už na
věčnost odšedší spiritus agens veškerého dění, tedy zesnulý
otec, nikdy neodpoví. Každý z hrdinů se s touto na první
pohled bezvýchodnou situací vyrovnává těžce a každý jinak.
I pro poslední Balabánovo dílo je příznačný vysoký stupeň
autenticity, která je obecně pro jeho psaní typická. Jeho
autorský styl je identifikovatelný, což nebývá v moderní české
literatuře obvyklé a svědčí to jistě o silné autorské
individualitě. Kromě stálé latentní přítomnosti autora ve
vlastním vyprávění je druhým výrazným rysem určitá hutnost
(Balabán velmi šetří slovy) a vážnost psaní. Petr Hruška říká,
že Jan Balabán je autorem, v jehož textech vážnost světa znovu
nachází své důstojné místo.
Román Zeptej se táty je rozhodně čtení velmi vážné, místy až
s patetickými přesahy. Přestože autor sám říkával, že symboly
a metafory jsou nudné patronky, tentokrát je pozval dále.
Velmi promyšleně navíc pracuje s tajemstvím, což v jeho psaní
rozhodně není nic nového. Vyžaduje od čtenáře, potažmo od
posluchače přímou spoluúčast v hledání souvislostí a odkrývání
příčin a následků. Rozum se zkrátka musí namáhat, aby srdce
vidělo přesně. Je třeba poznamenat, že vzhledem ke složitosti
textu, častému střídání vyprávěcích rovin, autorských
východisek i vzhledem k obrazivosti textu byla rozhlasová
realizace knihy určitě velkou výzvou.
Četbu z románu Jana Balabána Zeptej se táty, který se v závěru
loňského roku stal Knihou roku v anketě Lidových novin, pro
rozhlas upravila Blanka Kostřicová. V ostravském studiu ji za
technické spolupráce Hany Plecháčkové natočili režisér Radovan
Lipus a herec Norbert Lichý.
Eva Lenartová, redaktorka ČRo Ostrava |
