Rozum se musí namáhat, aby srdce vidělo

Syrová a tvrdě věcná diagnóza světa i sama sebe – takové jsou příběhy, které psal Jan BalabánMám před sebou na stole hromádku knih Jana Balabána a zjišťuji, co o něm prozrazují záložky. Mnoho ne. Spisovatel Jan Balabán se narodil v roce 1961 v Šumperku, ale už za rok se z něj stal Ostravan. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci vystudoval angličtinu a češtinu a až do své nečekané smrti v dubnu 2010 pracoval jako překladatel. Vydal povídkové knihy Středověk, Boží lano, Prázdniny, Možná že odcházíme (titul, který vyšel v roce 1994, se stal Knihou roku v anketě Lidových novin a Jan Balabán za něj získal cenu Magnesia Litera), Jsme tady a romány Černý beran, Kudy šel anděl a Zeptej se táty. Je také autorem scénáře komiksu Srdce draka. Stručné informace jsou doplněny malým černobílým fotografickým portrétem, který žel bohu už nikdo nevymění za aktuálnější podobenku. Pokud se o Janu Balabánovi chceme dovědět víc, nezbývá než začíst se do jeho textů.

Ve své předposlední knize Jsme tady je Jan Balabán méně pozorovatelem a více účastníkem dějů. A platí to i pro román Zeptej se táty, z něhož Český rozhlas 3 – Vltava od středy 12. ledna odvysílá osmidílnou četbu na pokračování (začátek vždy v 18.30). Vydání knihy se sám autor již nedožil. Jako by se ke svým marným hledačům pevných bodů více sklonil a opustil tak osvědčenou perspektivu. Ten drobný posun způsobil, že mu začalo záležet na tom, aby možnost volby, a tedy naděje byla nepatrně větší než nulová. Reálně existující „nulová naděje“ – autorem tohoto zdánlivého oxymóronu je Balabánův blízký přítel, literární historik a básník Petr Hruška. V jednom z rozhovorů vedených nad Balabánovými texty formuloval Hruška přesvědčení, že pro Balabánovo psaní je z hlediska rodové historie podstatná kazatelská tradice protestantského rodu a taky skutečnost, že jeho otec byl uznávaný ostravský lékař. I Jan Balabán tedy vyslovuje syrovou a tvrdě věcnou diagnózu světa nebo sebe sama, ale zároveň v té hrůze z diagnózy prosvítá prostinká naděje, jež má kořeny v protestantství. Jde o schopnost vytrvale se dobírat nulové, ještě nijak ostře zahlédnuté naděje. Prostor je teprve vyklizen a nezaplněn, dává tedy možnost.

Román Zeptej se táty vznikal těžce, ostatně Jan Balabán není autor, který chrlil jednu knihu za druhou. V tomto případě se však k obvyklé tíze přidalo nad jiné tíživé téma smrti vlastního otce. Balabán až do poslední chvíle váhal nad definitivní podobou rukopisu, s přítelem Petrem Hruškou probírali stránku po stránce a byl to nakonec právě on, kdo po Balabánově smrti, veden poznámkami a hodinami nekonečných debat, provedl poslední úpravu textu. Jan Balabán v knize tak trochu otevírá bájnou Pandořinu skříňku, když nechává pozůstalé mučit pochybnostmi a otázkami, na které už na věčnost odšedší spiritus agens veškerého dění, tedy zesnulý otec, nikdy neodpoví. Každý z hrdinů se s touto na první pohled bezvýchodnou situací vyrovnává těžce a každý jinak.

I pro poslední Balabánovo dílo je příznačný vysoký stupeň autenticity, která je obecně pro jeho psaní typická. Jeho autorský styl je identifikovatelný, což nebývá v moderní české literatuře obvyklé a svědčí to jistě o silné autorské individualitě. Kromě stálé latentní přítomnosti autora ve vlastním vyprávění je druhým výrazným rysem určitá hutnost (Balabán velmi šetří slovy) a vážnost psaní. Petr Hruška říká, že Jan Balabán je autorem, v jehož textech vážnost světa znovu nachází své důstojné místo.

Román Zeptej se táty je rozhodně čtení velmi vážné, místy až s patetickými přesahy. Přestože autor sám říkával, že symboly a metafory jsou nudné patronky, tentokrát je pozval dále. Velmi promyšleně navíc pracuje s tajemstvím, což v jeho psaní rozhodně není nic nového. Vyžaduje od čtenáře, potažmo od posluchače přímou spoluúčast v hledání souvislostí a odkrývání příčin a následků. Rozum se zkrátka musí namáhat, aby srdce vidělo přesně. Je třeba poznamenat, že vzhledem ke složitosti textu, častému střídání vyprávěcích rovin, autorských východisek i vzhledem k obrazivosti textu byla rozhlasová realizace knihy určitě velkou výzvou.

Četbu z románu Jana Balabána Zeptej se táty, který se v závěru loňského roku stal Knihou roku v anketě Lidových novin, pro rozhlas upravila Blanka Kostřicová. V ostravském studiu ji za technické spolupráce Hany Plecháčkové natočili režisér Radovan Lipus a herec Norbert Lichý.

Eva Lenartová, redaktorka ČRo Ostrava



  Zeptej se táty       
  Nalaďte si  
 
  Zednáři v historkách a obrazech

  Pořiďte si  
 
  Kultura 2010      
  Téma