|
|
Zednáři v historkách a obrazech
Knihy o svobodných zednářích jsou vděčným hitem knižního trhu.
Zednářství si od počátku svého vzniku pěstuje jistou auru
tajemnosti. Toho rádi využívají autoři kalkulující
s přirozenou lidskou touhou proniknout k tajemstvím světa a
vesmíru. Již sám název nejnovější publikace na ono populární
téma – Zlatý věk svobodného zednářství v Čechách – ale
napovídá, že se její autor Luboš Antonín zaměřil především na
historický aspekt zednářského hnutí v naší zemi, a že mu tedy
nejde o žádnou „záhadologii“.
Zlatým věkem, na který se titul (vydaný nakladatelstvími
Půdorys a Argo) odvolává, bylo 18. století. Za datum zrodu
organizovaného zednářského hnutí je považován 24. červen 1717,
kdy členové čtyř londýnských zednářských lóží založili
anglickou velkolóži. V první kapitole autor přibližuje, jak se
zednářské hnutí šířilo Evropou, až proniklo i k nám, a jaké
byly jeho historické kořeny – ty skutečné (k nim náležely
například také Komenského pansofické snahy) i ty fiktivní,
sahající díky fantazii zednářských autorů až k Hiramovi,
bájnému staviteli Šalamounova chrámu.
 V následujících
třech kapitolách – nazvaných Světlo v temnotách, V záři
poledního jasu a Jiskry ducha odlétající od dláta a kamene –
se pak seznamujeme s činností v osvícenských dobách
nejvýznamnějších našich i středoevropských zednářských lóží, s
proměnlivým vztahem absolutistických vladařů k jejich působení
i s různorodými funkcemi, které plnily ve společnosti. Výrazně
se prosazovaly nejen na poli vzdělávání, filantropie a
kultury, ale tím, že sdružovaly příslušníky různých stavů,
byly zároveň i jedním z impulzů proměny feudální společnosti
v občanskou. Strach z této proměny, umocněný excesy Velké
francouzské revoluce, byl ostatně i motivem, proč bylo
zednářské hnutí v roce 1794 v habsburské říši udušeno.
Ve zbývajících kapitolách – Klikaté cesty královského umění,
Ve stínu Pyramid, Posvátná geometrie chrámu – pak autor
ukazuje, jak se rozdílným vztahem k esoterických naukám
(kupříkladu alchymii), starověkým mysteriím či číselné mystice
rozdělili zednáři na ilumináty a rozekruciány. A jak právě
onen druhý směr – akcentující duchovní růst a proměnu člověka
– působil inspirativně i v dalších stoletích (třeba na
Steinerovu antroposofii).
 Kniha
je poutavým a pestrým kaleidoskopem, v němž se zprávy o
konkrétních událostech neustále střídají s životními příběhy
jejich účastníků a osudy dalších významných příslušníků
zednářského hnutí či historických osobností. Spis nijak
nezastírá svůj kompilační charakter. Většinu textu tvoří
především dlouhé citáty z dobových titulů, případně pozdějších
zednářských publikací. A ze stejných zdrojů jsou čerpány i
nesčetné černobílé ilustrace, které knihu proměňují v unikátní
galerii osvícenské, zednářské a alchymistické ikonologie.
Překlady původních textů a reprodukce grafik – často
převzatých také z dobových magazínů, cestopisů či beletrie –
navíc čtenáři umožňují, aby se lépe vcítil do mentality oné
pozoruhodné doby, v níž doznívalo baroko a osvícenství zvolna
přecházelo do romantismu.
Specifická poetika knihy bezpochyby souvisí s profesí jejího
autora. Luboš Antonín pracuje v oddělení zámeckých knihoven
Knihovny Národního muzea a zednářským i alchymistickým spisům
z biblioték našich šlechtických rodů věnuje pozornost již
téměř dvacet let. Je s nimi dokonale obeznámen a jeho
nejnovější opus je zároveň i jakýmsi vhledem do tohoto
vzácného pokladu. Co v něm ovšem velmi postrádám – odhlédnu-li
od obsahu, jehož absence stěžuje orientaci –, je jmenný
rejstřík. Kniha je nabita příběhy zajímavých osobností, a to,
že v ní schází odkaz na strany, kde se o nich mluví, považuji
– cum grano salis – za redakční zločin.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Bronislav Pražan |
