 Manfred
Honeck,
hostující dirigent České filharmonie
Vyrůstal jste v rodině s dalšími osmi sourozenci, pěti
sestrami a třemi bratry. Vaše matka zemřela, když vám bylo
šest let. Jaké máte vzpomínky na dětství?
Obecně řečeno, dětství je doba, která ve vás navždy zanechá
hluboký otisk. Přestože maminka zemřela, když mi bylo šest, a
otci zůstala starost o devět dětí, vybavují se mi velmi vlídné
vzpomínky. Žili jsme v Nenzingu v západním Rakousku a byli
jsme dost chudí. Otec byl venkovský poštmistr. To bylo vcelku
solidní postavení, ale dokážete si představit, že v rodině
čítající devět dětí se o vysokém životním standardu mluvit
nedalo. Neměli jsme televizi – kterou jsme mimochodem vůbec
nepostrádali – ani přemíru hraček. Zato jsme se museli starat
o hospodářská zvířata. Vzpomínám si, že v domě se topilo jen
v kuchyni, ostatní místnosti vytápěné nebyly, někdy nám byla
v noci pěkná zima.
Váš otec byl asi velmi prozíravý a osvícený člověk, když
dokázal rozpoznat nejen talent váš, ale i ostatních
sourozenců.
To máte pravdu. Nehledě k naší finanční situaci otec dbal, aby
každý z nás hrál na nějaký hudební nástroj. Sám uměl na citeru
a miloval Mahlera a Brucknera. Pouštěl nám desky s nahrávkami
nejlepších houslistů, které nás – myslím – inspirovaly. Já sám
jsem zpíval a učil se na housle. Mimochodem, můj bratr Rainer
je koncertním mistrem Vídeňských filharmoniků. Cvičil na
housle mnohem pilněji než já.
I vaši další sourozenci jsou výkonnými hudebníky...
Další bratr Otto je korepetitorem ve frankfurtské opeře a
sestra Sibylle hraje na violoncello ve vídeňské Volksoper.
Otec hodně riskoval, když přesídlil s tolika dětmi z venkova
do Vídně.
Byl to hudební nadšenec. V roce 1970 se s celou rodinou
přestěhoval bez peněz do Vídně jen proto, aby nám dopřál
vzdělání. Samozřejmě jsme měli kolem sebe blízké lidi, kteří
nám pomáhali, ale bez otcovy odvahy riskovat bychom se nikdy
do Vídně nepřestěhovali. Bohužel naše další cesty už nemohl
sledovat. Zemřel v roce 1984.
Zdědil jste po otci tuto povahu riskéra?
Na to opravdu neumím odpovědět. Myslím, že ne, i když možná
některé jeho rysy v sobě rozpoznávám.
Vaše žena Christiane je také muzikantka. Jak jste se
seznámili?
Na začátku osmdesátých let jsme oba hráli v Salcburku v jednom
mládežnickém orchestru. Já vedl skupinu druhých houslí, ona
hrála v téže sekci. Jednoho dne jsem požádal své kolegy, aby
každý samostatně zahráli obtížnou část. Christiane se
s uzarděním omluvila, promiňte, pane Honecku, nenaučila jsem
se to. Ještě týž týden jsem s ní tu pasáž procházel a tak jsme
se spřátelili.
Krátce poté, co jste se oženil, jste prošel konkurzem na místo
violisty do orchestru Vídeňských filharmoniků.
Bylo třeba živit rodinu. Ovšem představte si, jak to bylo
obtížné. Mým původním nástrojem byly housle, na violu jsem
hrával jen zřídka. Požádal jsem proto Alfreda Staara
z Wellerova kvarteta o hodiny. A o pět měsíců později jsem se
stal členem Vídeňských filharmoniků.
Proč jste se rozhodl změnit své profesionální zaměření a začít
dirigovat?
Na housle a na violu jsem hrál s Vídeňskými filharmoniky osm
let. Potom mi však hlas srdce napověděl, že bych měl začít
dirigovat. Nebylo v tom nic jiného, než má touha si to
vyzkoušet. Cítil jsem, že bych mohl hudbu vyjádřit i jinak než
nástrojem. Proto jsem se rozhodl pro dráhu dirigenta.
Bylo to těžké rozhodnutí?
Nikoli. Řekl jsem si, zkus to. Jako instrumentalista jsem hrál
ty nejtěžší party. Nyní jsem se mohl soustředit na celek.
Dirigování je otázka koncentrace, techniky a muzikality. A pak
– vezměte si, že u Vídeňských filharmoniků střídal Bernstein
Karajana, Kleiber Abbada a tak dále. Když máte tyhle mistry
před sebou, doslova do vás jejich umění – technika a metody –
prosakuje.
Svou dirigentskou dráhu jste začal jako asistent Claudia
Abbada u Orchestru mladých Gustava Mahlera. Co jste se od něho
naučil? Nemám na mysli techniku, spíše mi jde o postoj k hudbě
a její interpretaci.
Je známo, že Claudio Abbado přistupoval ke každé skladbě
s dokonalou přípravou a absolutní představou, co hodlá od
muzikantů požadovat. To jsem na něm obdivoval a tomu jsem se
od něho naučil.
Váš profesionální hudební život se dělí do dvou částí:
dirigování symfonických orchestrů a práci v operních domech.
Jaké jsou podle vás výhody tohoto rozdělení profesionální
pozornosti?
Obě části jsou rozdílné. Opera, to je příběh, který pomáháte
na jevišti hudebně stvořit. Práce se symfonickým orchestrem
vyžaduje daleko hlubší soustředění. Každá symfonická skladba
má program...
...skutečně každá?
Ano, na tom trvám, skutečně každá. A dirigent musí tomu
programu porozumět a předat ho jak hráčům v orchestru, tak
posluchačům. O to je dirigování symfonických skladeb
obtížnější. Vy musíte předat své pochopení skladby, zatímco
v opeře sloužíte „jen“ zprostředkování příběhu. A také vezměte
v úvahu uvádění operního a symfonického díla. Reprízy opery
jsou na programu několik týdnů, můžete detaily dopracovat, ale
provedení symfonické skladby je pokaždé premiéra.
Alena Sojková
Foto Gottfried Stoppel, archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 4. ledna. |
