|
|
 Robinsonka
je neohrožený druh
Zpěvačku, klavíristku a skladatelku Hanu Robinson veřejnost
prvně zaregistrovala na úspěšném albu s texty Michala Horáčka
Ohrožený druh. Vstup na scénu české pop-music to byl velmi
rázný – Hana zhudebnila hned tři Horáčkovy texty a dvě písně i
nazpívala. Šansony ale nejsou její erbovní muzikou, v triu se
saxofonistou Petrem Kroutilem a kontrabasistou Antonínem
Šturmou hraje a zpívá jazz – jak by také ne, vždyť je jedinou
českou muzikantkou, která vystudovala legendární bostonskou
Berklee College of Music. Pár let strávila také v Anglii, ale
nakonec se vrátila do Česka. Také proto, její slibně rozjetá
kariéra dostala před časem pořádný knokaut.
Odmala jste sice hrála na klavír, ale napadlo by vás, že se
ve dvaceti ocitnete v Americe a nakonec odpromujete na jedné
z nejprestižnějších jazzových škol?
Na něco takového bych ani nepomyslela. Když jsem byla malá,
věnovala jsem se spíše sportu. Hudba byla takový doplněk
dobrého vzdělání, ale samozřejmě mě moc bavila. Nikdy jsem se
ale nechtěla stát zpěvačkou a dělat hudbu jako svou profesi.
Přesto jsem ráda, že se tak stalo.
Vaši rodiče byli profesionálními jezdci rallye, bratr zase
jako nejmladší Čech v historii zdolal Mount Everest. K jakému
sportu jste inklinovala vy? A proč nakonec vyhrála muzika?
Jako malí jsme s bratrem závodně lyžovali a trávili spoustu
času na horách. Vedle lyžování ale miluju tenis a také
silniční cyklistiku, což není úplně ženská disciplína. Sport
mi však přinesl několik nepříjemných úrazů, a tak jsem se
raději posadila k pianu. Myslím, že je velmi těžké sportovat
na vrcholové úrovni. Živit se hudbou je také velká výzva, ale
je to snazší.
 Pro
českou populární hudbu vás objevil Michal Horáček. Znala jste
jeho texty, ještě než vás přizval k albu Ohrožený druh?
Samozřejmě jsem znala pár těch nejznámějších písní jako je
Levandulová. Ale od dvaceti let jsem žila v zahraničí, a tak
jsem naši hudební scénu moc nesledovala. Spolupráce s Michalem
Horáčkem je zajímavá i soutěživá, což mi vyhovovalo, protože
jsem na to zvyklá jak ze sportu, tak z Ameriky. Ale je jasné,
že soutěživost někdy bolí...
Žila jste také v Anglii, kde jste pracovala jako klavíristka
v hotelové restauraci. Jaká to je zkušenost? Nemusela jste
překonávat určité ponížení – hosté konverzují, konzumují a vy
jim při tom děláte stafáž…?
Jasně, hrát v hotelu není to, co bych chtěla dělat celý život.
Byly chvíle, kdy mi to snad i trochu vadilo. Ale realita je
taková, že v luxusním lobby baru si vyděláte mnohonásobně více
než v malém, zakouřeném jazzovém klubu. Nikdy jsem se
nesetkala s tím, že by mi někdo nařizoval, co mám hrát, v
podstatě jsem cvičila na klavír a ještě mě za to platili. Do
mých tónů opravdu jen výjimečně někdo žvýkal steak, lidé spíš
poslouchali hudbu a popíjeli přitom šampaňské.
V Anglii jste se i provdala. Nechtělo se vám na ostrovech
zůstat natrvalo? Jste typ „všudezdejší“, nebo potřebujete
k životu rodnou hroudu?
Nemám problém se přizpůsobit nové zemí či kultuře, naopak, je
to pro mě vzrušující a vyhledávám to. Ráda se učím nové věci a
jazyky a zažívám nová dobrodružství. Bez toho ani neumím žít.
V Anglii jsem plánovala zůstat kvůli manželovi, ale nakonec
jsem ráda, že to dopadlo jinak. V Praze už bydlím rok a půl,
což je na mě docela dlouhá doba. Pravda ale je, že s věkem se
leccos mění a já už vzhledem ke své současné zdravotní situaci
nechci Českou republiku dlouhodobě opouštět.
Lékaři vám před rokem a půl diagnostikovali roztroušenou
sklerózu. Jak jste tu Jobovu zvěst přijala?
Vůbec nevím, jestli je člověk schopen tu nemoc přijmout,
možná, že to nedokáže nikdy. Ale já se snažím brát všechno
v životě tak nějak sportovně.
 Jak
se nyní cítete? Do jaké míry vám choroba komplikuje život?
Je to samozřejmě velká komplikace a čím delší doba uplynula od
sdělení diagnózy, tím více si to uvědomuji, protože se nemoc
projevuje výrazněji. V těchto dnech se například dostávám
z další takzvané ataky nemoci, což je období, kdy jsou
symptomy nejhorší – zažíváte stavy blízké ochrnutí, navíc
neuvěřitelná únava, problémy s dýcháním a podobně. Zažila jsem
i dny, kdy jsem si stěží učesala vlasy. Ale jsem bojovník,
zatím jsem se vždycky ze všeho vysekala, i když jisté následky
bohužel zůstávají. Má levá ruka je slabá a málo citlivá.
Při tom všem jste koncertně hodně aktivní. Vystupujete v rámci
turné Ohrožený druh živě, ale i se svým jazzovým triem či
v duu se zpěvačkou Natálií Kocábovou. Jaký z těch programů je
nejblíž vaší představě o tom, co byste chtěla v muzice dělat?
Projekt Ohrožený druh živě se dlouho hledal a s ním vlastně i
já. Dal mi ale obrovskou zkušenost, za kterou jsem nesmírně
vděčná. Pochopila jsem totiž nejen, co chci dělat, jak a
hlavně s kým, ale třeba i jak to dělat nechci. Jsem ráda, že
jsem se postavila na vlastní nohy se svým triem, to mě opravdu
naplňuje a moc baví. Cítím, že tohle je má cesta. A s Natálkou
Kocábovou je to zase báječná ženská sounáležitost.
Kdo pro vás v hudbě nejvíc znamená? A kdo vás inspiruje?
Mými velkými hudebními inspirátorkami jsou Carol King, Tori
Amos a hlavně Diana Krall – ženy, které usedají za piano,
zpívají a skládají své písně. Ale obdivuji třeba i tenistku
Martinu Navrátilovou. A vzorem v životě je mi moje maminka.
Milan Šefl
Foto Tino Kratochvil |
