 Boris
Urbánek,
skladatel, pianista
Osud často určují rodinné kořeny. Měli vaši rodiče blízko
k hudbě?
I když mí rodiče byli jen amatérskými hudebníky – otec hrál na
housle, matka na klavír –, zněla hudba u nás doma velmi často.
Jako dítě jsem plnými doušky vstřebával Mozarta, Beethovena,
Schuberta, ale také Raye Charlese, Otise Reddinga nebo
písničky Jaroslava Ježka, Voskovce a Wericha či Suchého a
Šlitra.
Jaké bylo vaše dospívání?
Po ukončení základního vzdělání jsem byl přijat na hladnovské
gymnázium. Psal se rok 1976 a komunismus u nás dosahoval
nejbizarnějších podob. Pro mě bylo toto období velmi
komplikované. Rodičům jsem připravil nejednu bezesnou noc.
Dneska už mi to připadá humorné, ale tenkrát to byl opravdový
boj. Nebýt některých chápavých profesorů, maturity bych se asi
nedočkal.
Četl jste rád? A jaké knížky?
Velkým čtenářem jsem nikdy nebyl, protože jsem se mnohem
raději nořil do světa tónů a zvuků. Ale když už jsem se
začetl, tak nejraději do životopisných knížek o malířích:
Tizian, Caravaggio, Michelangelo, Toulouse-Lautrec, Goya...
V poslední době mě nejvíc oslovil Arnošt Lustig svou poslední
knihou Případ Marie Navarové.
Pomáhala vám pubertu zvládnout muzika?
V průběhu studia na gymnáziu jsem vlastně nedělal nic jiného,
než hrál – většinou na baskytaru v různých rockových kapelách
– a poslouchal hudbu, nejvíc hard rock a jazz rock. Jimi
Hendrix, Deep Purple, Led Zeppelin, Queen, Pink Floyd... Potom
jsem objevil SBB, Chica Coreu, Stevieho Wondera, Herbieho
Hancocka nebo Mahavishnu Orchestra. Škola mě vůbec nebavila.
Ale poslouchat tuhle muziku bylo báječné.
Pak přišla na řadu konzervatoř?
To byl docela jiný svět. Najednou jsem měl skoro samé jedničky
a hlavně skvělé profesory. S doktorem Milošem Navrátilem jsem
v hodinách dějin hudby vedl dlouhé debaty o Čajkovském,
Schönbergovi, ale taky o Janu Hammerovi ml. a Hancockovi. Po
konzervatoři jsem chtěl pokračovat studiem skladby. Zajel jsem
se tedy podívat do Brna na JAMU, poslechl si ročníkový koncert
skladatelského oddělení a s hrůzou jsem utíkal zpátky na noční
vlak do Ostravy. Takhle bych nechtěl nikdy skončit.
Kdy jste zaregistroval, že existuje rozhlas?
Přívozskou ulicí kolem budovy Československého rozhlasu
Ostrava jsem chodíval celé mládí do školy, takže jsem budovu a
samozřejmě i vysílání zaregistroval velmi dávno. Pak přišly
písničky Marie Rottrové, Věry Špinarové, Petra Němce, Pavla
Nováka. Když jsem je tu a tam zahlédl před rozhlasem, úplně se
mi zatajil dech.
Proč je hudba tak báječná věc?
Už jsem řekl, že mi muzika pomohla překonat obtížná léta
dospívání. Ale pravidelně cvičit jsem se naučil už v sedmi
letech, kdy mě rodiče přihlásili do lidušky. Měl jsem štěstí,
že jsem mohl studovat u paní profesorky Žofie Fierlové.
Usoudila, že mi to asi jde, takže jsem záhy absolvoval různé
soutěže LŠU od školních kol až po celostátní finále, která se
pravidelně konala v Kroměříži. V roce 1978 jsem dokonce
celostátní soutěž vyhrál. Také jsem dvakrát soutěžil na
Virtuosi per musica di pianoforte v Ústí nad Labem, kde se
přede mnou umístili jen klavíristé z Ruska a Maďarska. Muzika
mě velmi bavila. Lidem kolem mě naštěstí nevadilo, že
projevuji zájem nejenom o vážnou hudbu, ale také o lehčí žánry
a že hraji se svou kapelou Jazzová laboratoř. Nevadilo to ani
profesorce Miladě Šlachtové, u níž jsem na konzervatoři
studoval klavír.
Vaším osudem se stal jazz…
V době studií jsem souběžně navštěvoval kurzy Jazzová praktika
Karla Velebného. A když jsem konzervatoř dokončil, nastoupil
jsem po roční epizodě učitele hudby na doporučení Jany
Koubkové do Jazz IQ Martina Kratochvíla, který byl tenkrát mým
velkým idolem. Pak už to mělo rychlý spád. Hrál jsem v Blues
Bandu Luboše Andršta a Petera Lipy, poté jsem byl kapelníkem
Comba Petera Lipy, založil jsem vlastní kapelu TUTU, nastoupil
jsem do ostravského jazzového rozhlasového orchestru,
vyzkoušel si pop music v kapele zpěvačky Heidi Janků nebo u
Richarda Müllera a pak přišla sametová revoluce a smršť
událostí, které se v podstatě nezastavily do dnešních dnů.
Jaká byla vaše profesní dráha předtím, než jste začal
spolupracovat s hudebním vysíláním ostravského rozhlasu?
V polovině devadesátých let jsem si jednou týdně vyzkoušel
vysílání naživo v jednom soukromém rádiu, kde jsem uváděl
pořad Jazzklub. Tehdy jsem pochopil, že není vůbec žádná
legrace, když se rozsvítí červené světlo „on air“. Nechtěl
bych znovu poslouchat, co jsem tenkrát blábolil. Ale měli se
mnou trpělivost, takže Jazzklub vydržel déle než dva roky. A
pak to pokračovalo dál; vedle toho, že hraju a skládám, mám tu
opovážlivost promlouvat do éteru.
Velmi úzce je vaše kariéra spojena především s působením v
Českém rozhlase Ostrava.
Hlavní náplní mého života je skládání. Kromě toho vedu
Ostravský rozhlasový orchestr a mám několik vlastních
jazzových kapel, které samozřejmě čas od času v ostravském
studiu nahrávají. Jsem rád, že mi rozhlas poskytl prostor i
k moderování. Necítím se však být profesionálním rozhlasákem.
Svou moderátorskou úlohu chápu spíš jako jeden ze způsobů
zprostředkování hudebních prožitků. Rád se s posluchači dělím
o emoce, které při poslechu vybrané hudby mám.
Milan Švihálek, publicista
Foto archiv Borise Urbánka
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 22. února. |
