|
|
 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
Jak nebezpečný je život
Už jsem se smířil s tím, co mi vnucuje většina filozofů, že
smyslem života je sám život, prožívat a vytvářet svůj životní
příběh. Maximalisté ještě dodávají, že někteří lidé, například
Lev Nikolajevič Tolstoj, už dokázali tento úkol dotáhnout dál:
jejich život je hotové umělecké dílo. Tento cíl mám stále na
paměti, a i když vím, že se mi to asi nepodaří, budu se o to
snažit.
Nejdůležitější věcí k vytváření života jakožto uměleckého díla
je pozorovat svět kolem sebe. Pozorovat a zaznamenávat to
nejdůležitější. Před pár měsíci jsem si poznamenal, že unikla
ropa v Mexickém zálivu. Co už může být důležitější než taková
katastrofa? Reportér Mark Potter, který má obvykle na jedné
zahraniční stanici živé vstupy z nebezpečných míst, tentokrát
komentoval únik ropy v televizním studiu. Když začal mluvit,
vlétla mu do úst moucha a nechtěně ji spolkl. Co si mám o
takové věci myslit? A jaký mám k ní zaujmout postoj?
Ve stejné době jsem si poznamenal: Na tři muže zaútočila
agresivní liška v americkém Tyrone ve státě Georgia. Jeden
z napadených, Walter Wilson, utrpěl zranění na paži, když se
chránil před šelmou, která údajně skákala jako kočka. Nebo:
Šestačtyřicetiletá Britka Jane Houghtonová má už devět let
mořskou nemoc. Před devíti lety podnikla okružní plavbu po
Středozemním moři na lodi svých známých, dostala mořskou
nemoc, dovolené si neužila a od té doby ji choroba nepřešla.
Nevím, co mám z těchto poznatků vyvozovat. Snad jen to, že
život je v každém případě velmi nebezpečná záležitost.
Neřekl jsem na začátku, že největší problém při vytváření
života jako uměleckého díla mám s náhodností svých pozorování
a s naprostým nedostatkem jakýchkoliv kritérií, podle kterých
bych mohl události vyhodnocovat a případně podle takových
hodnocení opravovat, korigovat a řídit své jednání. Jen tak
může člověk správně žít, zařadit se do společnosti, která pak
může dobře fungovat.
O nebezpečnosti našeho života není pochyb. Představuji si, jak
asi někde na druhém konci světa zaznamenává člověk jako já
informace o tom, jak žijeme a co prožíváme v této naší české
kotlině.
Zachytí vysílání televize a vidí moderátora, toho chlapce
s vytřeštěnýma očima, který na nás denně zírá a vyhrožuje nám
z obrazovky. „Myslíte si, že nemůžete přijít náhodně o peníze
na svém bankovním kontě? To se tedy mýlíte. A jen v málo
případech se vám podaří dostat je zpátky.“ A teď něco jiného.
„Myslíte, že nemůžete přijít o střechu nad hlavou?“ Potom
přináší zpravodajství o dalších případech, kdy exekutoři
zabavili někomu majetek buď pro několik stovek, nebo prostě
jen tak. Už brzy vás majitel vystěhuje bez náhrady z bytu.
Kdybyste se chtěli soudit, nebudete mít jistě na soudní
výlohy.
V jedné zemi ve střední Evropě, zapisuje si člověk, který chce
mít co nejvíce podkladů k tomu, aby udělal ze svého života
umělecké dílo, v jedné zemi se připravují na to, že budou lidé
povinně odvádět peníze do soukromých penzijních fondů a
nebudou mít žádnou záruku, že o ně nepřijdou. V té zemi se
rozhodli lékaři, že odejdou do světa, protože se cítí
vykořisťovaní. Mysleli si totiž, jako většina společnosti, že
přijde režim podobný západoevropskému kapitalismu poválečných
let, kde se budou mít líp a budou mít své jisté. Místo toho se
dočkali zkorumpované společnosti, která nemá žádný cíl a
žádnou perspektivu. Ve které platí jediné pravidlo: Ukradni
si, co chceš, jen ať tě přitom nechytí. A když tě chytí, mlč.
Stejně tě nikdo nepotrestá.
Na plzeňskou fakultu falešných diplomů se vracejí studenti,
kteří byli vyhozeni, a falešné diplomy budou zase brzy platit.
Není daleko doba, kdy se omluvíme katarskému princi a Pavel
Němec ho pozve na návštěvu do Prahy. Omluvíme se jednou i
vrahům z Orlické přehrady?
Tak nebezpečným se stal život. Nebezpečí hrozí na každém
kroku.
Čtu také dějepisné knihy a srovnávám, jak žili lidé a jak žijí
dnes. Zjistil jsem, že se mnoho nezměnilo. Za dlouhá
tisíciletí se lidé nedobrali k tomu, jak přirozeně a příjemně
uspořádat společnost. Stejně jako za starých Sumerů a Egypťanů
jen metodou pokus–omyl zkoušejí vytvořit fungující model. Jsou
to však stále jen stejné slepé uličky.
Chápu, že lidský mozek neumí vypočítat, kolik se vyrobí, kolik
člověk spotřebuje, a rozdělit společenské bohatství, aby nikdo
netrpěl hladem. Nejde přece o nic jiného než o trochu jídla a
střechu nad hlavou. To by mohl dostat každý. A ještě něco
navíc, o co usilovaly generace a co by nemělo přijít nazmar:
trochu toho šafránu – trochu té zdravotní péče a trochu toho
vzdělání. Že je na programování a plánování špatně vybavený
lidský mozek, který ovládají pudy, chamtivost, touha po
majetku a po moci, to chápu. Ale že to nedokážou počítače?!
Lidé jsou nebezpeční sami sobě. Ještě ani ve třetím tisíciletí
jim nepřišlo na mysl, že není normální, aby existovalo tolik
chudáků, ztroskotanců a bezdomovců ve společnosti přebytku a
bohatství. Pohled na uspořádání života v moderní
středoevropské zemi dvacet let po návratu svobody a nastolení
tržního hospodářství je zoufale tristní.
Chtěl bych mít jednou klid a nemuset poslouchat z televize
výhrůžky, co všechno se mi stane, když nezaplatím včas daně,
když ztratím složenku a nikdo mě na to neupozorní, když přijdu
o lékaře, kteří odejdou, když přijdu o práci, když se
nepokloním na úřadu dost hluboko a nepozdravím uctivě Vaše
Vysokoblahorodí.
Tak to vypni! radí mi kdekdo. Neposlouchej to, nečti noviny,
nechoď mezi lidi. A hlavně – nepracuj! Zapomeň na svůj plán,
že až budeš bez práce, budeš chodit po domech a brousit nože.
Taková provokace by se dostala hned do televize. Nezapínej
televizi. Nepouštěj si politiky do hlavy. Nemluv raději
s nikým o ničem.
Rád bych to udělal. Je to velice lákavé. Zbavit se všech
našeptávačů a informátorů. Ale to bych se nedozvěděl, jak to
dopadlo. Jestli byl někdo odveden do vězení za přečiny
transformace a privatizace, za rozkradení továren, za
rozvrácení státu.
A hlavně: to by nebyl můj život jednou vyhodnocen v anketě
nezávislých kosmických pozorovatelů jako slušné umělecké dílo. |
