|
|
 O
slávě
Bylo mi asi pětadvacet a šel jsem se svým idolem po Národní
třídě. Opravdu jsem ho zbožňoval, skládal totiž písničky,
které bych býval taky chtěl skládat, kdybych to uměl. Byl jsem
tehdy začínajícím redaktorem v hudebním časopise a s Jiřím
Dědečkem jsme občas vylézali na pódium a okoušeli, jak chutná
špetka úspěchu u publika i jaké to je, když uděláte vtip a
nikdo se mu nesměje.
Můj idol se mnou celý život hovoří s jistým despektem, to se
dá pochopit, jenže tenkrát na Národní mě šokoval. V jednom
okamžiku se obvyklého suverénního tónu zbavil a řekl:
„Hele, ty seš z tý umělecký rodiny, nemoh bys mě seznámit s
někým slavným?“
Tohle mi řekl, chápete? Já tehdy ani nevěděl, že je, jak
dodal, z venkova a v Praze skoro nikoho nezná. Vůbec jsem
nechápal, co po mně chce. Byl jsem totiž natolik šťasten, že
se právě ON se mnou teď baví, že bych ho vyměnil za všechny
slavné strýčky a tetičky svého dětství. Co to tu blábolí,
blesklo mi hlavou, vždyť on je přece ten můj nejslavnější,
zrcadlo, zrcadlo, řekni mu to...
V té době jsem uctíval i pár jiných lidí. Nebylo jich moc, ale
patřil mezi ně například režisér Michelangelo Antonioni. Jeho
film Zvětšenina jsem viděl asi desetkrát a dodnes si vybavuji
mnoho scén, které by se daly rozebírat dlouhé hodiny... Herec
David Hemmings tam hraje mladého a taky už trochu slavného
fotografa, který se zmítá mezi mnoha nejistotami a
tajemstvími, mezi nimiž jsme se v té době potáceli i my –
myslím tím hlavně spolužáky z gymplu a sebe. V jeho příběhu
jsou patřičně zrelativizovány všechny naše tehdejší (a možná i
některé dnešní) hodnoty.
Hrdina se například ocitne jako divák na rockovém koncertě.
Kapela začne hrát a dav jásá. Basák se odváže, postupně
rozmlátí svůj nástroj o velkou reprobednu a nakonec
zdemolovaný krk kytary vhodí do publika. Lidi šílejí, začne
strkanice a rvačka o kus toho zbožňovaného předmětu. Nakonec
jej ukořistí náš hrdina, pro kterého, jak se zdá, celá věc
nabude nejvyšší důležitosti. Když to trochu přeženu, vypadá
to, jako kdyby se rval o život. Scéna končí tím, jak vyběhne
na ulici s trofejí v ruce, prohlédne si, co vlastně vybojoval,
pak to zklamaně odhodí na chodník a odejde. Těch pár minut
filmu bylo pro mne vždy nejpřesnějším vyjádřením toho, čemu se
říká sláva v pop-music, ale i jinde. Srdce se mi sevřelo, když
můj imaginární bratr David nedávno jako starý muž zemřel...
Jednou, když jsem psal knihu o Chile, jsem byl pozván na oběd
do luxusní restaurace ve čtvrti Las Condes v Santiagu. Seděl
jsem tam s mnou obdivovaným krajanem Milanem Platovským (který
by měl být mnohem slavnější, než je, protože jeho život je
příkladem šikovnosti, statečnosti a slušnosti) a ještě se
dvěma přáteli. Šel jsem si něco vybrat k „švédskému stolu“ a
vtom se dovnitř přihrnuli nějací chlapci v teplákách a vmísili
se mezi ostatní – většinou velmi noblesně oblečené – hosty.
Jednomu z těch oteplákovaných jsem podal naběračku na salát.
Když jsem se vrátil ke stolu, přítel Vít nadšeně zvolal: „Víš,
s kým ses právě bavil? Ten chlap v teplákách! To je přece
legenda! Brankář Tapia! Tys ho nepoznal?“
„Ne,“ dodal jsem zklamaně. „Nemohli byste mě s ním seznámit?
Já tady vlastně nikoho neznám.“
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
