|
|
 Kamila
Moučková,
hlasatelka a moderátorka
Necítíte se být tedy lvicí?
Donedávna jsem psala téměř výhradně jen o své profesi, svého
soukromí jsem se nedotýkala. Moji přátelé, kteří věděli, jak
to se mnou v životě bylo, mě přemluvili, abych o tom všem
napsala paměti. Lidé si o mně kvůli srpnu 1968 myslí, že jsem
statečný člověk. Tak teď jsem to svoji poslední knihou
shodila, neboť mě ukazuje jako normální ženskou. Znovu
opakuji: Nejsem žádná lvice! V životě jsem jen měla obrovské
štěstí na lidi kolem sebe. Mohla jsem říkat věci od plic,
nikdy jsem si servítky nebrala a nikdy se nejbližší lidé a
kolegové na mě pro to nezlobili. Naopak.
Kdyby tedy nebylo srpna 1968 a aureoly hrdinky kolem vás,
odvíjel by se váš život jinak?
Asi ne, neboť to vše bylo v rámci mé profese. Někdo zprávu o
okupaci odvysílat musel. V té době jsem byla na absolutním
vrcholu své kariéry. Měla jsem díky tomu i určitý pocit
odpovědnosti, ze kterého samozřejmě vyplývaly i povinnosti.
V inkriminované chvíli se mnou lomcoval takový vztek, že jsem
neměla chuť ani čas o něčem přemýšlet. Neměla jsem ani čas mít
strach. Z mé strany to nebylo žádné hrdinství, byla jsem
v práci a plnila jen službu lidem této země – když jsem jim
sdělovala, co se děje, co je v očekávání, o čem se jedná. Po
světě v té době létala má fotografie z obrazovky, kterou
nějaký člověk v Sydney udělal a poslal dál. A to je také
jediný doklad o tom, že jsem hlásila ty špatné zvěsti.
Velkým paradoxem vašeho života bylo jistě i to, že vás jako
malé děvče houpával na svých kolenou Klement Gottwald.
To se opravdu každému nestalo. Vše je to spojené s mým
tatínkem, který zakládal komunistickou stranu na Českomoravské
vysočině. Tehdy nebylo zvykem, aby komunističtí předáci
bydleli v drahých hotelích. Strana neměla peníze, a tak
soudruzi přespávali po návštěvách. Strýček Klement, jak jsem
mu říkávala, bývával u nás a někdo z rodičů mě tehdy vyfotil,
jak mu sedím na kolenou. Bohužel, fotka se kdesi ztratila. Já
jsem tehdy vůbec nevnímala žádné politické souvislosti, pro mě
to byl opravdu jen strejda, jeden z mnoha. Můj otec byl velký
a přesvědčený komunista a moje maminka, protože tátu milovala,
s ním absolvovala snad úplně všechny komunistické akce. Sama
však angažovaná nebyla, jen mého otce velmi milovala, byla
naprosto apolitická.
Na co jste myslela ve chvíli, kdy vás státní policejní složky
odváděly přímo od mikrofonu?
Byla jsem tehdy strašně, ale strašně rozezlená. My, hlasatelé,
jsme chtěli upozornit národ na místa, kde se střílí. Prosili
jsme obyvatele, aby nevycházeli z domů, aby vyčkávali, jak
dopadnou jednání na nejvyšších úrovních. Absolvovala jsem
mnoho výslechů a mnohdy jsem měla pěkně nahnáno. Při tom
prvním, v Bartolomějské, jsem měla opravdu velký strach, byla
jsem bez zkušeností. Nechtěla jsem svou výpovědí někomu
uškodit či přitížit, proto byly mé odpovědi ano, ne.
Po srpnových událostech jste se lidem ztratila z obrazovek.
Jak se k vám na veřejnosti chovali?
Obyčejní lidé se ke mně chovali báječně. Neznámá paní mě třeba
chytila v tramvaji za ruku se slovy: „Paní Moučková, my vás
máme tak rádi, vy jste to za nás odnesla...“ To se člověka
nemůže nedotknout. Nebyla bych normální, kdyby mě to netěšilo.
Ty první roky jsem svoji situaci strašně těžce nesla, všichni
jsme doufali, že tehdejší politická situace nemůže trvat déle
než jeden, dva roky. Později jsme se smířili s tím, že změny
se zřejmě již nedožijeme. Navenek jsem byla za hrdinku, ale
doma jsem pak vyla do čtyř stěn. Proto také absolutně
neodsuzuji lidi, kteří se báli. Jediné co mně vadilo, byli
lidé, kteří udávali druhé. Díky tomu, že jsem měla politicky
velmi angažovaného otce, neustále se mě pokoušeli zlomit přes
něho.
Byla jste vůbec první, kdo v televizi zprávy hlásil. Líbí se
vám dnešní formát televizního zpravodajství?
Nad námi tehdy neustále visel dozor. Těsně před začátkem nám
byly zprávy zcenzurovány a proškrtány... Současní moderátoři a
hlasatelé mají většinou vysokoškolské vzdělání zaměřené na
žurnalistiku či filosofii, přesto někdy nevěřím vlastním uším,
jak je čeština przněná, jak je mnohdy vulgární. Zprávy jsou
jediný pořad, na který se pravidelně dívám. Je to ve mně, jsem
tím postižená. Sleduji především veřejnoprávní zpravodajství,
velmi mám ráda ČT24. Pokud bych měla vyzdvihnout osobnosti
současné televizní publicistiky, tak jistě Jakuba Železného a
Václava Moravce. Jsou to absolutní jedničky.
Pavel Sršeň, publicista
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 15. 3. |
