|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Změny pro změny
Nevím vlastně, nepřekračuji-li duchem tohoto fejetonu nějaké
tohle či támhle... Je to těžká věc, kdo mne více zná, ví, že
nejsem zrovna typem člověka loajálního; k lidem,
k jednotlivcům, to jo, jak by ne, a často i proti většině, ale
k institucím ani za mák. Takže můžu s klidným svědomím psát do
mnou oblíbeného týdeníku, aniž bych se k jeho image nějak
lísal. Četl jsem jej totiž dlouho předtím, než jsem do něj
začal psát. A to už je – obojí dohromady – pěkná řádka let.
Což v sobě jaksi implicitně zahrnuje informaci, že přestal-li
bych do něj, potažmo pro vás, milí čtenáři, psát, neznamená
to, že bych jej pak přestal číst. Tedy pokud by se z něj
nestalo zbrusu nové periodikum, mně nesympatické, anžto
nevyhovující mým potřebám kulturním, estetickým i etickým. A
když píši zbrusu, míním „zbrusu“ a vím přitom, o čem mluvím;
sám si rád na koleně své nože, ale třebas i kosu na chalupě,
brousím; je to činnost účelná, smysluplná, povýtce i
meditativní. Zmíněné nástroje jsou pak zase funkční, ostré,
jakkoli se navenek zdají být stejně zanedbanými, jako byly
předtím. Jinak bych je navíc musil ještě všelijak leštit či
co, a to podle mého není pro jejich užitnou krásu zapotřebí.
Posloužím domáckým příkladem: S manželkou se často dohadujeme
o tom, kdo naposledy použil (a poté udánlivě někam ukryl) ty
nejfunkčnější nůžky v naší domácnosti; není pak od věci
připomenout, že: za a) právě ony pocházejí z majetku mé
babičky (byly-li součástí její svatební výbavy ještě po její
babičce, nevím, leč nedivil bych se), a za b) co má paměť
sahá, nebrousil jsem je ani já ani nikdo jiný.
Inu, píši-li s chutí pro Týdeník Rozhlas, mám přes veškeré
jeho třeba i nepřesvědčivé proměny pocit čehosi léty
prověřeného. Podobně poslouchal-li jsem donedávna Český
rozhlas 2 – Praha, činil jsem tak s vědomím zhruba třicetileté
kontinuity svého posluchačství, jakkoli jsem zprvu – pravda –
neměl mnoho na výběr (jako teenager Radio Luxembourg a později
Svobodnou Evropu). V náhle otevřeném čase, kdy jsem si vybrat
mohl, zvolil jsem si zhruba po ročním hledání, inu, hádejte
jakou stanici? Popuzuje mne proto, dozvím-li, se že takovéto
vyznavačství funkčnosti čas od času nějaký rozumbrada nazve
názorovou setrvačností, sentimentálním lpěním na minulém,
neřkuli konzervativismem. Domnívám se totiž, že
konzervativismus nemluví ze mne ani z ostatních nespokojených
posluchačů, kteří nyní spolu se mnou píší do našeho týdeníku.
Ti, kdož nám toto podsouvají, zastávají snad nevědomky
trendovou, ve své podstatě kýčovitou myšlenku, na kterou je
nutno reagovat, vůči níž je třeba se vymezit. Zažil jsem její
důsledky ostatně vícekrát na vlastní kůži jakožto objekt
takových manipulací, ať už jako dramaturg, novinář či
vysokoškolský pedagog. Žádná z oněch institucionálních,
v podstatě mocenských změn nebyla dle mého neloajálního cítění
pro dobro věci zapotřebí; velkolepé ideje čerstvých šéfů se
v posledku změnily v pouhá, stále stejná slůvka, jimiž nás
průběžně zahrnují všelijací ti bytostní a pohříchu někdy i
profesionální „neofilové“. Nejde tu jen o onen čas od času
zmiňovaný, v podstatě archetypální (spíše než historický)
poznatek o změnách, vedoucích nutně k horšímu. Problém má
současnější parametry: život zdá se být dnes k nesnesení právě
proto, že akcelerující změny světa probíhají nikoli již po
zákonu akce–reakce, ale jaksi komplexně; ten či onen inovátor
dnes přičinlivě shání důvody ke změnám odkudkoli, aby mohl po
svém globalizovat, glajchšaltovat a potažmo mršit svět
myšlenek jaksi z podstaty jejich postmoderní zaměnitelnosti.
Zkrátka: sotva přivyknete v běhu vlastního života stromům či
domům, plenérům a horizontům, „mediální krajině“ či konkrétní
rozhlasové stanici, stane se, že když se s tím či oním už
nesetkáte, je ta změna dnes podpořena více argumenty, je
zdánlivě vynucena více důvody. Ohánějí-li se takto
argumentující navíc statistikami, tím hůře pro budoucnost
statistik...
Otázka z úvodního odstavce zůstává: mám já coby nezávislý
fejetonista vůbec nějaký puvoár psát k situaci ve
veřejnoprávním rozhlase, když o ní, milí čtenáři, sami píšete
ve svých dopisech redakci rozhlasového týdeníku? Jsem
přesvědčen, že mám. Dávám tím najevo, že poslouchám totéž co
vy, že nepíšu do tohoto časopisu jenom náhodou, a nemohu tudíž
smlčet, že prvé dny nového vysílacího schématu (kam ostatně na
takové výrazy chodí ti všelijací programoví šéfové,
naslouchající svým prapodivným manažerům jako čertům
z čalamády?) věnovala naše rodina dosti času sebezáchovnému
surfování po dalších rozhlasových stanicích. Jen tak, pro
případ, že co kdyby, když toto tedy ne. Než se k vám tento
fejeton dostane, ledacos se možná usadí, anóbrž vrátí
k neškodnému konsenzu mezi původní a čerstvě inovovanou,
dramaturgicky staronovou podobou programu. Přijde mi jen
poněkud zpozdilé, že v době, kdy se filozofové a kulturní
antropologové shodují v názoru, že idea pokroku skončila
zároveň s radostností dalších modernistických ideálů,
neobohativší vezdejší svět o nic lidštějšího, stále ještě
hledají svou zaslíbenou zemi mediální developeři, chtějící
svět po svém proměnit, vtisknout – podobni sociálním inženýrům
– svůj drápek do tváře současnosti.
Málokdo dnes přece ještě uvěří tomu, co nám slibovali oni
kormidelníci nových pořádků na počátku cesty k české
demokracii. Říkali zhruba toto: Výhoda svobody je v tom, že
nemusíte brát, co je. Nelíbí-li se vám ta či ona hospoda,
můžete jít vedle, do jiné. Upřímně řečeno, od té doby já a
mnoho mých přátel hledáme hospodu podle našeho gusta a našli
jsme jich pohříchu tak málo, že je raději nebudu zmiňovat, už
proto, že si tam tak akorát stačíme. Aspoň si můžeme v klidu
popovídat třeba o tom, proč nechceme, aby se z občasných
intelektuálních sešupů médií veřejné správy stala skluzavka do
pekel myšlenkové úrovně statistických čísel. Jde nám více o
to, aby byly nůžky nabroušené, nikoli zbrusu nové… |
