|
|
Fimfárum v brýlích mámení
Na novinářskou projekci animovaného snímku Fimfárum do
třetice všeho dobrého nedorazila včas kopie v 3D formátu,
část filmu byla tedy promítnuta „jen“ dvojrozměrně. Mimovolný
test ukázal, že 3D je trochu móda a že jen na něm žádný film
nestojí a nepadá – půvabné Werichovy pohádkové příběhy fungují
i bez něj. Přiznejme ovšem, že autoři Fimfára umějí
s trojrozměrným formátem zacházet, funkčně jej zapojují do hry
a vedle loutek umně nakládají i s kombinovanými postupy
(loutky, plošné kresby, plastelína). Není tedy od věci nasadit
si barevné brýle mámení a sledovat akční situace s iluzí, že
postavičky i rekvizity ťapou, běží, jedou či se hotoví třeba
k popravě přímo před nosem diváka a každou chvíli do nás
vrazí.
Podtitul naznačuje i vazbu na předchozí animované filmy podle
Werichových předloh a s jeho hlasem. Autoři (Kristina Dufková,
Vlasta Pospíšilová, David Súkup) dokázali zachovat
werichovskou poetiku – jistě i dík jeho nezaměnitelnému hlasu,
podpořenému vstupy Oty Jiráka, Jiřího Macháčka a Miroslava
Krobota, osobitost jeho humoru a ironie i svéráz mravního
naučení. V každém ze tří příběhů jsou přitom i kouzelně
pojednané nepohádkové prvky. V úvodní a nejkratší se za
zkoumáním (ne)existence šumavských obrů vydává půvabná
karikatura filmového štábu, ve druhé pohádce propadne
protagonista automobilovému závodění, v závěrečném a
nejrozsáhlejším z příběhů je důležitým hráčem počítač.
Výtvarná podoba pohádek vytvořená různými autory (Denisa
Grimmová Abrhámová, Petr Poš, Patricie Ortíz Martínez) má
prvky osobitosti, vzájemně si však neprotiřečí. Werichovské
„poučení“ je pochopitelné dětem a přijímají ho i odrostlejší
diváci: Když se sváříte, pracujete na svém sebezničení, říká
příběh Jak na Šumavě obři vyhynuli. Nejskromnější může být
nejschopnější, dosvědčuje pohádka o Kloboučku s pérkem sojčím.
A Rozum a Cit nenechává na pochybách, že i nejbystřejší rozum
může být v koncích bez kapky štěstí.
Agáta Pilátová, publicistka
|
