|
Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Ženská tvář egyptské revoluce
Egyptské ženy jsou jistě daleko svobodnější než ženy v jiných
muslimských zemích Blizkého východu, především v Íránu nebo
Saúdské Arábii, o Afghánistánu ani nemluvě. Řada z nich
pracuje v kvalifikovaných zaměstnáních, jsou lékařkami,
učitelkami, obchodnicemi, některé chodí zahalené, jiné ne. Ale
veřejný prostor – alespoň dosud – přece jen tradičně ovládali
muži. A to se lednovou revolucí radikálně změnilo. Nejednou
bylo na Tahrirském náměstí, které se stalo centrem protestů,
plno žen, zahalených, nezahalených, mladých, starých,
intelektuálek, venkovanek, muslimek, křesťanek. Na rozdíl od
Tuniska nebo především Libye, kde na televizních záběrech
demonstrací dominovali většinou mladí muži, dostala egyptská
revoluce svou výraznou ženskou tvář a boj proti korupčnímu
režimu prezidenta Mubaraka, výprodeji země cizím investorům na
úkor domácího obyvatelstva a omezování lidských práv se stal i
manifestem za změnu tradičního vztahu mezi mužem a ženou.
Zvyknout si na tuto novou situaci museli především egyptští
muži, ale ti rychle pochopili, že bez účasti žen by revoluce
byla o polovinu slabší. A někteří upřímně žasli: „Vždycky jsem
si myslel, že ženy mohou být nanejvýš učitelkami nebo
lékařkami, a teď najednou vidím, že dovedou totéž co my,“
vyjádřil se jeden z mladých demonstrantů.
A tak už za několik dní chodili demonstrovat na Tahrirské
náměstí muži ruku v ruce se svými ženami, vedle nich matky se
svými dcerami a ty zase často s sebou braly i své děti. A
stovky a tisíce sobě dosud neznámých lidí se na náměstí
ukládalxy ke spánku spojeny povznášejícím a sjednocujícím
duchem odporu. A světe div se, v centru revoluce se nekradlo a
suspendováno bylo i na kahirských ulicich jinak běžné
obtěžování žen, kterým egyptští muži rádi demonstrují svou
nadřazenost. Tady na náměstí revoluce si mohly být jisté, že
je nikdo osahávat nebude.
Prožít takový povznášející pocit svobody, národní jednoty a
důstojnosti občana je něco, nač se nezapomíná a co člověka
zavazuje i do budoucna. Také my jsme tento osvobozující pocit,
tuto euforii v minulých letech zažili, dokonce hned dvakrát
s různými předznamenáními, v roce pražského jara 1968
a v listopadu 1989. Dnes jsou pro nás tyto okamžiky – už jen?
– vzpomínkou.
A také už víme, že po nich obvykle nenásleduje žádný ráj na
zemi, ale všední den, kdy hodnoty, které se zdály být
společným majetkem všech, se zase vzdalují ze společenského
obzoru a musí být stále znovu vydobývány zpět. Egyptské ženy
už takovou první zkušenost se svými rovnými právy udělaly:
v komité pro vytvoření nové ústavy nesedí ani jedna žena.
Armáda, která byla v minulých dnech a týdnech důležitou
politickou silou proti Mubarakovi, je, málo platné, vysloveně
mužskou institucí. Nawal al Sadawi, osmdesátiletou lékařku a
feministku, pronásledovanou a vězněnou Mubarakovým režimem, to
ani příliš nepřekvapilo. Také proto ještě ve dnech revoluční
euforie znovu založila před lety zakázanou Egyptskou unii žen,
„protože ženy se ted’ musejí zformovat jako politická síla,“
říká. „Ženy jsou diskriminovány všude, v Evropě to není
lepší.“
Že by i v České republice? V současné konzervativní české
vládě nesedí ani jedna žena, Česko má v EU největší rozdíl
mezi mírou zaměstnanosti žen s dětmi a žen bezdětných, úsporná
opatření postihla i mateřský příspěvek, chybí na třicet tisíc
míst v mateřských školkách, ženy v průměru vydělávají o
čtvrtinu méně než muži, jedna pětina žen-alkoholiček – je jich
v Česku na dvě stě tisíc – začala pít během mateřské dovolené,
chronicky chybějí místa na kratší pracovní úvazky a
sexistických výroků z úst českých mužů, a to i politiků,
přibývá... |