Alena Wagnerová, spisovatelka a publicistka

Ženská tvář egyptské revoluce

Egyptské ženy jsou jistě daleko svobodnější než ženy v jiných muslimských zemích Blizkého východu, především v Íránu nebo Saúdské Arábii, o Afghánistánu ani nemluvě. Řada z nich pracuje v kvalifikovaných zaměstnáních, jsou lékařkami, učitelkami, obchodnicemi, některé chodí zahalené, jiné ne. Ale veřejný prostor – alespoň dosud – přece jen tradičně ovládali muži. A to se lednovou revolucí radikálně změnilo. Nejednou bylo na Tahrirském náměstí, které se stalo centrem protestů, plno žen, zahalených, nezahalených, mladých, starých, intelektuálek, venkovanek, muslimek, křesťanek. Na rozdíl od Tuniska nebo především Libye, kde na televizních záběrech demonstrací dominovali většinou mladí muži, dostala egyptská revoluce svou výraznou ženskou tvář a boj proti korupčnímu režimu prezidenta Mubaraka, výprodeji země cizím investorům na úkor domácího obyvatelstva a omezování lidských práv se stal i manifestem za změnu tradičního vztahu mezi mužem a ženou. Zvyknout si na tuto novou situaci museli především egyptští muži, ale ti rychle pochopili, že bez účasti žen by revoluce byla o polovinu slabší. A někteří upřímně žasli: „Vždycky jsem si myslel, že ženy mohou být nanejvýš učitelkami nebo lékařkami, a teď najednou vidím, že dovedou totéž co my,“ vyjádřil se jeden z mladých demonstrantů.
A tak už za několik dní chodili demonstrovat na Tahrirské náměstí muži ruku v ruce se svými ženami, vedle nich matky se svými dcerami a ty zase často s sebou braly i své děti. A stovky a tisíce sobě dosud neznámých lidí se na náměstí ukládalxy ke spánku spojeny povznášejícím a sjednocujícím duchem odporu. A světe div se, v centru revoluce se nekradlo a suspendováno bylo i na kahirských ulicich jinak běžné obtěžování žen, kterým egyptští muži rádi demonstrují svou nadřazenost. Tady na náměstí revoluce si mohly být jisté, že je nikdo osahávat nebude.
Prožít takový povznášející pocit svobody, národní jednoty a důstojnosti občana je něco, nač se nezapomíná a co člověka zavazuje i do budoucna. Také my jsme tento osvobozující pocit, tuto euforii v minulých letech zažili, dokonce hned dvakrát s různými předznamenáními, v roce pražského jara 1968 a v listopadu 1989. Dnes jsou pro nás tyto okamžiky – už jen? – vzpomínkou.
A také už víme, že po nich obvykle nenásleduje žádný ráj na zemi, ale všední den, kdy hodnoty, které se zdály být společným majetkem všech, se zase vzdalují ze společenského obzoru a musí být stále znovu vydobývány zpět. Egyptské ženy už takovou první zkušenost se svými rovnými právy udělaly: v komité pro vytvoření nové ústavy nesedí ani jedna žena. Armáda, která byla v minulých dnech a týdnech důležitou politickou silou proti Mubarakovi, je, málo platné, vysloveně mužskou institucí. Nawal al Sadawi, osmdesátiletou lékařku a feministku, pronásledovanou a vězněnou Mubarakovým režimem, to ani příliš nepřekvapilo. Také proto ještě ve dnech revoluční euforie znovu založila před lety zakázanou Egyptskou unii žen, „protože ženy se ted’ musejí zformovat jako politická síla,“ říká. „Ženy jsou diskriminovány všude, v Evropě to není lepší.“
Že by i v České republice? V současné konzervativní české vládě nesedí ani jedna žena, Česko má v EU největší rozdíl mezi mírou zaměstnanosti žen s dětmi a žen bezdětných, úsporná opatření postihla i mateřský příspěvek, chybí na třicet tisíc míst v mateřských školkách, ženy v průměru vydělávají o čtvrtinu méně než muži, jedna pětina žen-alkoholiček – je jich v Česku na dvě stě tisíc – začala pít během mateřské dovolené, chronicky chybějí místa na kratší pracovní úvazky a sexistických výroků z úst českých mužů, a to i politiků, přibývá...



  Změny pro změny
  Jak to vidí Jaroslav Vanča  
 
  Jára Cimrman, hedvábný, velebný

  Pořiďte si  
 
  Perla saské Florencie
  Téma