|
|
 Co si
počít s džunglí před tabulí
I problémovou mládež bylo možné vychovávat, pokud měl učitel
dost trpělivosti a pedagogického umu, aby vyhmátl a dál
pěstoval talent i u zanedbaných dětí, aby prolomil lhostejnost
a získal jejich důvěru. To byla zjištění, k nimž v minulosti
dospěly filmy jako Džungle před tabulí nebo Conrack. Ve
francouzském filmu Mezi zdmi (5. 4., ČT2, 22.50), který
před třemi roky zvítězil na canneském festivalu, je tomu
jinak.
Režisér Laurent Cantet zcela vytěsnil jakoukoli osvětovou
dikci, vyhýbá se nabádavým akcentům. Opřel se o téměř
protokolární záznam dění, který zobrazované události nahlíží
výhradně zvenčí, pomíjí psychologizující zázemí a celý příběh
uzavírá školní budovou, respektive časovým vymezením jednoho
školního roku. Proto se nic nedovíme o soukromí jednotlivých
protagonistů, o případném rodinném zázemí – nanejvýš
problesknou náznaky málo uspokojivých podmínek, v nichž děti
vyrůstají.
Snímek se odehrává na jedné předměstské státní škole, kde
převažují děti přistěhovalců: Asiaté, Arabové, černoši z
Afriky i Antil. O výuku, tím méně o nové vědomosti většinou
projevují pramalý zájem a demokratické vyučování, které žáky
přijímá jako rovnocenného partnera v diskusi a respektuje jeho
osobitost, se ukazuje být bezmocné tváří v tvář vzdorovitému
odmítání učitelových požadavků.
Běžné je neporozumění významu slov, chybí mluvnické návyky,
třeba správné časování sloves. Někteří žáci se při psaní drží
své hovorové, nepřesné výslovnosti, málokdy schopni – či
ochotni – složit delší souvislejší text. Ustavičně hlučí,
odmlouvají, nespokojeni už s tím, že učitel po nich něco
požaduje. I oprávněné výtky často vnímají jako rasově
podmíněné, už pouhé zkoušení prezentují tak, že si na ně
učitel „zasedl“.
Mezi zdmi je dílo hluboce deziluzivní, děsivě vyznívá už pouhé
zamyšlení nad selháváním sebelépe míněného vzdělávacího
procesu, stojí-li proti němu banda ignorantů. Ústřední figurou
je tu laskavý, trpělivý, ale také zásadový učitel Marin, jehož
ztělesnil Francois Bégaudeau, autor knižní předlohy, v níž
spisovatel popsal své zkušenosti z pedagogické činnosti a před
kamerou nechal ožít variantu sebe samého.
Film upoutává hereckým ztvárněním – zvláště u dětských postav
ohromuje bezprostřednost jejich počínání. Cantet vsadil na co
nejjednodušší prezentaci příběhu a vyplatilo se mu to. Nehledá
berličky v podobě dojímání či naopak rozhořčení; jeho zdánlivě
nezúčastněný pohled se však zadírá hluboko.
Jan Jaroš, filmový publicista |
