|
|
 Taťjana
Medvecká,
herečka
Jak jste se „potkala“ s Virginií Woolfovou a jejím Deníkem?
Na konci sezony 2004 mi režisérka Lucie Bělohradská dala útlou
divadelní hru Edny O’Brienové Virginia se slovy „Mrkni se na
to přes prázdniny, na jaře by měla být premiéra“. A protože
hra byla na mnoha místech doslovnou citací z Deníků, bylo to
vlastně moje první setkání s nimi.
Čím vás dílo upoutalo a jak vás ta práce oslovila, možná i
ovlivnila?
Měla jsem veliké štěstí, že jsem byla rozhlasovým režisérem
Ivanem Chrzem ke spolupráci na Denících vyzvána teprve poté,
co jsem pár let Virginii Woolfovou v Národním divadle hrála.
Není to snadný text, už jen pro to množství obsažených reálií,
ale taky pro rozmanitost nálad, množství brilantních postřehů,
pro tu strhující inteligenci. Jen si vzpomínám, jak jsem
vždycky vycházela ze studia a v hlavě mi hučelo jako v úlu.
U některých deníků upoutá čtenáře, často i přes závažnost
osobních sdělení, určitá lehkost stylu. U Deníků Virginie
Woolfové mi pro její způsob sdílení připadá jako
nejvýstižnější výraz poctivost. Poctivost výpovědi...
To s vámi absolutně souhlasím, ta otevřenost a upřímnost je až
odzbrojující. Víte, jak Woolfová oznámila v dopise přítelkyni
Violetě Dickinsonové, že se bude vdávat? „Musím se k něčemu
přiznat. Beru si Leonarda Wolfa. (sic) Je to Žid, co nemá ani
penny.“
Jak je pro interpreta těžké vyjádřit vnitřní stavy autora,
když může pracovat s jediným výrazovým prostředkem – a tím je
hlas? Nebo je to naopak výhoda?
Myslím si, že není nic lepšího než literatura sama,
interpretace je vždycky svým způsobem jisté zúžení, výběr. Ale
možná že právě u Virginie Woolfové je použití pouhého hlasu
spíše výhodou. A když už je řeč o hlase, víte, že jsem si
dokonce její hlas našla na internetu, na youtube? Přiznám se,
že jsem byla překvapená, protože jsem očekávala hlubší altové
zabarvení, ale alt to rozhodně nebyl...
I já bych jí připsala hlubší hlas. Ale když dovolíte, vrátila
bych se ještě k Deníkům. Poslední záznamy jsou datovány čtyři
dny před jejím dobrovolným odchodem ze života. Které momenty
v díle, jež autorka dopsala těsně před svou smrtí, pro vás
byly nejsilnější?
Dopisy jsem natáčela před dvěma třemi lety, pokud se nemýlím,
takže je už nemám v čerstvé paměti, ale protože Virginii jsem
na divadle hrála osmdesátkrát, dodnes si pamatuju slova
posledního dopisu, který Woolfová napsala svému muži
Leonardovi: „V každém ohledu jsi byl vším, čím vůbec někdo
může být. Myslím, že dva lidi by nemohli být šťastnější, než
se dostavila ta strašná nemoc. Nemůžu dál zápasit. Vím, že ti
kazím život, že bys beze mě mohl pracovat. A ty budeš, to vím.
Vidíš, už to ani nedokážu pořádně napsat. Kdyby mě vůbec kdo
mohl zachránit, byl bys to ty. Všechno mě opustilo.“
Kdy jste se setkala s dílem Virginie Woolfové poprvé a jak vás
jako autorka zaujala?
Za první setkání s Virginií Woolfovou vděčím rozhlasu a
režisérce Haně Kofránkové, která mi před lety nabídla četbu
povídky Nové šaty. Byla jsem tím textem doslova okouzlená –
tou úsporností, schopností zachytit nejsubtilnější hnutí
mysli, nadhledem, humorem. Podobný pocit okouzlení jsem zažila
kdysi při četbě Paní Bovaryové nebo při četbě Mannových nebo
Zweigových povídek. Zkrátka vždycky, kdy se setkáte s velkou
literaturou.
Za rozhlasovým mikrofonem propůjčujete svůj hlas většinou
ženám se silným, dramatickým osudem. Je to otázka vlastního
výběru, nebo si vás rozhlasoví režiséři vybírají pro tyto role
záměrně?
Myslím si, že u nás není zavedena praxe, že by si herec mohl
vybírat, co chce v rozhlase natáčet. Ale jsem vděčná, že mě
lidé podstatně erudovanější, než jsem já, třeba v nějakém
textu „slyší“ a nabídnou mi spolupráci.
Jana Švecová, publicistka
Foto Zbyněk Pecák
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 29. 3. |
