|
|
 Nej
Paní redaktorka jednoho rodinného magazínu mě občas v telefonu
překvapí otázkou, která v sobě obsahuje třetí stupeň
přídavného jména čili superlativ. Například: „Co vás v životě
nejvíc potěšilo?“ Nebo: „Jaký jste dostal nejkrásnější dárek?“
Dotazy, které v sobě obsahují slova jako nejzajímavější,
nejlepší nebo třeba nejnezapamatovatelnější, jsou sice také
nejošemetnější, ale podle hesla, že neexistují hloupé otázky,
jen odpovědi, se s tím snažím vypořádat. Odpovídám a beru to
jako cvičení.
Copak v lehké atletice, tam to ještě jde – alespoň nějaký čas
je vždycky někdo skutečně nejrychlejší a nejlepší, dá se to
změřit, ale život není atletika, i když si to možná někteří
naši spoluobčané myslí... A tak když člověk napíše, že něco
bylo „nej“, začne většinou za chvilku pochybovat, jestli
vlastně nebylo ještě něco „víc nej“, což je samozřejmě
gramatický i logický nesmysl.
Minule jsem se docela obstojně vypořádal s otázkou, jaký jsem
dostal nejkrásnější dárek. Psal jsem o tom, jak jsme si kdysi
s mou matkou, která bývala v dobách mého dětství hodně
zaneprázdněná, na sebe udělali skoro každou sobotu dopoledne
čas a vyprávěli si o všem možném, až jsme zapomněli, že máme v
troubě oběd. To nám docházelo pravidelně teprve až tehdy, když
se zpod dveří začal valit dým... Tyhle připálené obědy, napsal
jsem, byly to nejlepší, co mi kdo věnoval. Pořád ještě na své
odpovědi víceméně trvám, jenže od chvíle, co jsem ji do té
redakce odeslal, mě napadají další skvělé dárky, které jsem
dostal. Už bych se asi nedokázal rozhodnout pro ten skutečně
nejlepší – a je mi to vlastně jedno. Jen se tak raduji, kolik
jsem toho v životě dostal, a znovu se ujišťuji, že nejlepší
věci nebyly za peníze. Třeba písničky.
Každá písnička, kterou si člověk vymyslí, je ostatně dárek. A
taky kniha, kterou napíše, anebo když něco vynalezne... A
někdy stačí k největší radosti třeba jen dopis. Škoda že se
dnes píše tak málo opravdových dopisů, e-maily jsou ve
srovnání s nimi něco jako dárek zakoupený na poslední chvíli v
supermarketu. (Ale koneckonců i e-mail nebo esemeska mohou
způsobit radost, když si dá člověk opravdu záležet...)
V době, kdy jsem psal texty z cyklu Muži jsou křehcí a už jsem
měl asi patnáct nových písniček, v nichž figurovala mužská
jména, mi najednou zavolal Jiří Smrž, kolega zpívající básník,
a povídá:
„Pamatuješ se, jak ses mě jednou ptal na to, jak skládám, a já
jsem ti říkal, že se mi zdá, že vlastně já sám nic nepíšu, že
mi to někdo diktuje a já to jen zapisuju?“
„To se nedá zapomenout,“ odpověděl jsem. „Proč se ptáš?“
„Protože on mi včera nadiktoval něco, co bych já nikdy
nenapsal, podobá se to spíš tomu, co děláš ty. On se určitě
spletl, tak já bych ti to rád poslal, nepatří mi to, dělej si
s tím, co chceš...“
Sešli jsme se a Jiří mi předal rozpracovaný text o Václavovi,
který plešatí uvnitř hlavy, já si ho vděčně vzal, dopsal a
zhudebnil, a tak teď mám písničku, kterou jsme napsali tři –
Jiří Smrž, já a ten kdosi kdesi, co nám to všechno nadiktoval.
Tak jestli tohle nebyl nejkrásnější dárek, pak byl
přinejmenším nejzajímavější, nejpodivnější, nejkurióznější,
nejzáhadnější, nejnečekanější, nejnezištnější, nej...
Jan Burian, písničkář a publicista |
