|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Jak dělíme lidi a jak se dělí peníze
Abychom se zorientovali v lidech kolem nás, ale i v těch,
které nám předvádějí média, často si je rozdělujeme do skupin
s příbuznými vlastnostmi nebo do společenských šuplíčků. A to
navzdory tomu, že se sami vehementně bráníme zašuplíkování a
nesnášíme rozčilující řeči jako: Hele, lidi jako ty... Lidi
tvého typu... Patříš k těm, kteří...
Protestujeme nahlas nebo uvnitř, podle svého založení: „Já
nejsem žádný typ! Jsem jedinec, jedinečnej v celém vesmíru! A
patřím hlavně sobě.“ Jenže amatérští psychologové – samozvanci
vás mají přečtené.
Šuplíky na lidi, povytažené a opatřené nálepkami, máme hlavně
od chytrých a přemýšlivých už odpradávna. Psychologové,
filozofové, lékaři, staří praktici si odedávna všímali, že
lidé reagují na podněty různě, ale vlastně charakteristicky, a
tak tu byly pochopitelné snahy zařazovat jedince do určitého
typu. Například už dva a půl tisíce let používáme typologii
temperamentu od starověkého řeckého lékaře Hippokrata, všichni
máme povědomí o tom, jak se chová a reaguje na podněty typický
flegmatik, cholerik, sangvinik či melancholik.
Carl Gustav Jung nás pro změnu rozdělil podle našeho přístupu
ke svému vnitřnímu světu, nebo naopak k světu vnějšímu na
introverty a extraverty. Těch prvních je prý jen čtvrtina a
míra jejich introverze je vyšší při stoupajícím intelektu.
David Keirsey zase lidi rozdělil na hráče milující rozruch,
strážce upřednostňující bezpečí, racionály, kterým jde o
vědomosti a znalosti, a idealisty hledající hlavně identitu.
Dále tu máme dělení od Ernesta Kretschmera, ten podle obrysu
těla vypracoval typologii osobností a k nim přilehlých
duševních nemocí, které je údajně ohrožují; kulaťoučký pyknik
prý může mít sklony k maniodepresivní psychóze, hubený astenik
bývá častěji ohrožen schizofrenií, ovšem atletický typ, ten se
má, neboť kromě toho, že pěkně vypadá, bývá psychicky zdráv.
Moderní psychologie už většinu těchto škatulek opustila a
rozběhla se dalšími uličkami bádání, o jehož vědeckosti
exaktní věda silně pochybuje. Jenže mezi námi laiky jsou ty
staré, asi zkostnatělé a ne zcela pravdivé teorie oblíbené a
žijí v populaci a v médiích vlastním usedlým životem.
Přiznávám, že i já mám potřebu rozlišovat, třídit, poznané
dokonce vyhodnocovat, což je na pováženou, neboť přece
vyznávám individualismus, který dává každé bytosti šanci
vytvořit ze sebe a svého života originální dílo! Potřebuji mít
ale síto, kterým propadnou ti, s nimiž nechci být v kontaktu,
protože jsou buď nápadně falešní, samožerní nebo hrubě
indiskrétní. Hrabiví. Bez schopnosti soucítit, pomoci druhému.
Nutkavě, přehnaně posměvační. Nejvíc si dávám pozor na egoisty
bez soucitu, na cynické sociopaty a psychopaty, na vysmáté
lháře a nafouklá ega všemožných paskřivců. Vyskytují se nejen
v soudních síních s klepety na zápěstí, ale mnohdy na
obrazovce jako takzvaní VIP nebo údajné celebrity, což bývají
někdy ti, které naše všelidové hlasování nebo dobré bydlo
získané přes rodnou partaj vyneslo do míst, kde se mohou
dostat k penězům slitých dohromady z našich daní. Jsou hladcí,
úhlední, pěstění, prolhaní a nenasytní jako obří pijavice.
Podle Hippokrata to budou nejspíš cholerici nebo sangvinici,
podle Junga extraverti, podle Davida Keirseye určitě hráči a
Kretschmer by mezi nimi objevil hodně pykniků. Na jejich
soukromé účty přeteklo několik desítek našich miliard, bude
tedy třeba zvýšit daně a pustit daňovým poplatníkům žilou. Je
to prastará pohádka o království, kde na zámku dvořeníni
kradli, a pak se poddaným musely zvýšit daně, aby ti, co
obracejí v ruce každý groš, naplnili znovu poloprázdnou
královskou pokladnici. Je mi stydno, že připomínám tu starou
levičáckou pohádku, když moje srdce bije spíš vpravo.
Připomenu ještě tu o císařových nových šatech, která by mohla
v realitě pokračovat takto: Všichni už vědí, že král je nahý,
ale on se nese v čele průvodu v podvlíkačkách beze studu dál. |
