|
|
 Rudolf
Křesťan, publicista
Jak jsem podal prst
Byl jsem poprvé v životě požádán, abych poskytl otisk prstu.
Premiérový okamžik jsem prožíval intenzivně. Ne že bych do té
doby nezanechával za sebou zmíněné otisky, ale činil jsem tak
neoficiálně. První výraznější, na který se pamatuji, byl
v době obecné školy. Konkrétně v sešitě, do něhož jsem začal
psát domácí úkol hnedka po dojedení krajíce s máslem.
K mému nedávnému prvnímu úřednímu otisku došlo v souvislosti
se žádostí o nový pas. Platnost stávajícího už měla na
kahánku. Před odchodem do úřadovny jsem si zjistil, co budu
muset mít v zájmu výměny s sebou. O mých prstech tam nebyla
ani zmínka. Ještěže je nosím pořád při ruce.
Stejně tak jsem potřeboval i obličej, neboť na místě mi byla
v zájmu biometrických údajů pořízena taky podobenka. Nevím,
jak vy, ale při focení na rozličné dokumenty nikdy nevím, jak
se tvářit. Naopak při snímání prstu mi bylo hej. Nemusel jsem
myslet na jeho výraz, neboť ten je daný. Na pokyn úřednice
jsem položil prst do určeného políčka přístroje. Postupně mi
byly pořízeny elektronické snímky pravého ukazováčku. Posléze
taky toho levého – zřejmě proto, aby mu to nebylo líto.
K mému překvapení nebyl zájem o palce. Přitom v mých
představách z detektivních románů jsou s otiskem spojeny právě
ty palcové. Čím to, že je ukazováček vyšoupnul z klíčové role?
Měly snad ukazováčky někde vlivného známého?
Ještě že palcům zůstalo aspoň místo prvních náhradníků.
Zjistil jsem to posléze, když jsem se po odchodu z úřadu začal
blíže zajímat o rozličné souvislosti snímání otisků. V případě
amputovaného ukazováčku je jeho zákonným zástupcem palec.
Budu-li v černém scénáři pokračovat, tak jestliže bude chybět
i palec, přichází předpisově na řadu prostředník. Když ani ten
by nebyl k dispozici, nastupuje prsteník. Malíček ne. Ten je
ze hry. Možná v intencích říkanky „Vařila myšička kašičku na
zeleném rendlíčku“, v níž malíček utřel.
Portrétování mého pravého a levého ukazováčku proběhlo
elektronicky. Přišel jsem tak o představu, že otisky se
pořizují po namočení do polštářku s barvou, jak jsem to vídal
v rozličných filmech. Z nich si taky pamatuji scény
s kriminalisty, jak za pomoci štětečku a prášku snímají otisky
prstů na místě činu. V praxi jsem se osobně taky několikrát
vyskytl na místě činu. Pokaždé v souvislosti s vykradeným
autem. Naivně jsem se domníval, že po přivolání policie se
dostaví i zmíněný štětečkář. Marně. Asi toho měl hodně a
nestíhal.
Zkoumání otisků má v naší zemi nejen kriminalistickou tradici,
nýbrž i literární – včetně Vachkova pátrajícího detektiva
Klubíčka. Můžeme se pyšnit i tradicí přírodovědeckou. Jan
Evangelista Purkyně popsal už v roce 1823 základní typy
prstových papilárních linií. Seřadil je do devíti vzorů.
V současnosti je daktyloskopie propracovanou vědou. Její
základní východisko však zůstává nezměněno už od roku 1908,
kdy se u nás začaly oficiálně pořizovat „otiskové“ karty
pachatelů. Tím východiskem je skutečnost, že na světě se zatím
nenašli dva lidé, kteří by měli stejnou prstovou kresbu.
Domnívám se, že tuto jedinečnost bychom si měli dnes a denně
uvědomovat. A vděčně v ní spatřovat poselství přírody, že
nejsme sériovými výrobky. V dějinách se sice vyskytují chvíle,
kdy máme pocit, že příslušníci toho kterého národa (včetně
vlastního) jakoby splývají v jeden kompaktní celek, ale ve
skutečnosti ani v takto vypjatých okamžicích nejsme odlitky ze
stejné formy. Přinejmenším pokud se týče originality bříšek
našich prstů.
Slyšel jsem, že někomu vadí, když jsou mu tyto otisky snímány
pro vydání biometrického pasu. Případně v jiných
souvislostech. Dotyční to pokládají za zásah do osobních
svobod. Nechci polemizovat, ale mně osobně spíš vadí umatlané
otisky prstů na špatně umyté sklenici v restauraci.
Chápu, že někdo může pokládat úředně odebraný otisk prstu za
další prolomení soukromí. Ale jestli v časech hrozících
teroristických a jiných útoků může i tento prvek přispět ke
zpřesnění osobního popisu, nevzpěčuji se. Ostatně – když na to
přijde, tak nám miniportrét prstu dokáže v případě zájmu
odebrat leckdo i bez našeho vědomí. Ukázkově to bylo
předvedeno před třemi lety v Německu. Při jedné z veřejně
přístupných společenských akcí tam byl potají sejmut – a
posléze časopisecky zveřejněn – otisk prstů ze skleničky,
z níž pil spolkový ministr vnitra Wolfgang Schäubl.
Následně reagoval slovy: „Otisk mého prstu není žádným
tajemstvím.“
Svým palcem se netají ani Václav Havel. V souvislosti se
sedmdesátinami v roce 2006 souhlasil s tím, že na sedmdesát
stříbrných pamětních medailí – a to na každou zvlášť – otiskne
svůj palec. Volně tím navázal na tradici spojenou například
s otisky prstů na pečetích. Podle jednoho z čínských zákoníků
musely být v časech už před naším letopočtem připojeny otisky
dokonce i k žádosti o rozvod. Takové „podpisové“ značení se
vyskytovalo také na některých asyrských tabulkách v
Aššurbanipalově knihovně.
Jistěže se dá za jistých okolností otisk prstu zneužít. Jako
cokoliv: od rodného čísla přes PIN, adresu, číslo účtu až po
falšovaný podpis. Ochrana těchto údajů má samozřejmě svůj
smysl a týká se to i pořízených otisků prstu. Tedy prvku svým
způsobem nejosobnějšího z osobních. Dokonce natolik
jedinečného, že některým pachatelům nepomohla ani snaha o
následné kyselinové rozleptání kůže na prstu, jehož otisk byl
nalezen na místě činu. Nově narostlý povrch měl pak úplně
stejnou kresbu jako ten účelově odstraněný.
Nechci vyvracet pochyby těch, kdo mají k dotyčnému snímání své
výhrady. Ale já zůstávám i po odebraných otiscích optimista.
Kdybych se v závěrečné životní fázi chtěl dát ke zlodějskému
cechu, mám doma několik párů spolehlivých rukavic. |
