|
|
 Nevím,
nevím...
Přijíždím do Přelouče. Mám sice ještě dost času, vernisáž
začíná až za dvě hodiny, ale netuším kde. Nezálohovaná data
včetně telefonního čísla na pořadatele jsem utopil minulý
týden v bazénu, když jsem si šel zaplavat i se svým mobilem.
Zastavuji tedy u chodníku, stáhnu okénko auta a vykloním se. Z
nabídky několika kolemjdoucích si vybírám kulturně
vypadajícího pána. Ten by snad mohl poradit, to víte, někteří
spoluobčané se se slovem vernisáž dosud nesetkali, a tak bych
je nechtěl zbytečně rušit v jejich trvalém kulturním spánku.
Já přece taky určitě nevím to, co vědí zase oni, tak je to
prostě na světě zařízeno.
Na svých cestách po různých zemích, zejména těch jižních, jsem
udělal zásadní zkušenost. Když se někoho zeptáte na cestu,
dostanete odpověď vždycky! Nikdy vám nikdo neřekne, že neví, i
kdyby skutečně neměl ani zdání, co hledáte a kudy se tam lze
dostat. Lidé, zejména muži, se zkrátka nedokážou smířit s
myšlenkou, že by měli nahlas vyslovit ono potupné slůvko
„nevím“, a tak vás bez zaváhání a s přesvědčivým výrazem někam
nasměrují; občas se potom ukáže, že přesně na opačnou stranu.
Než jsem na tohle přišel, dost jsem se nachodil.
Ostatně to „nevím“ je těžko vyslovitelné i u nás. Bude to asi
nějaké výjimečné a zvláštní slovo, ke kterému se musíme v
životě dopracovat, musíme nacvičit, jak ho správně používat,
abychom u toho neměli ponižující pocit nedostatečnosti, že
něco nevíme. Nejspíš by se to slůvko mělo vyučovat a trénovat
už od prvního stupně základní školy – a ve volbách do úřadů,
při konkursech na důležitá místa či funkce a při výběrových
řízeních by se pak měl klást zvláštní důraz na to, zda ho
dotyčný dokáže užívat či nikoli.
Klidně se mě zeptejte, koho budu volit. Pravice, levice, je mi
to fuk – no přece toho, kdo umí přiznat, že něco neví! Pryč s
těmi, kteří vědí všechno, jsou to lháři a bafuňáři! Všechno
přece ví jedině Bůh, se kterým jsem toho zatím moc nenamluvil,
a pak redaktorky časopisů pro ženy. Těm by se to ovšem mělo
tolerovat vzhledem k charakteru jejich těžké práce...
Ale vraťme se do Přelouče. Kulturní pán se zastavuje a k němu
se ještě jako bonus přidává mladá maminka s kočárkem.
„Prosím vás, nevíte, kde se v tomto městě odehrávají
vernisáže?“ tážu se bez obalu. „Mám tam za chvíli být a
zapomněl jsem, jak se ten podnik jmenuje.“
„To bude u Kotýnků,“ praví oba dotazovaní unisono, jako by tu
otázku čekali. A jako by měli navíc nacvičeno nějaké klaunské
číslo, jedním hlasem dodají: „To musíte támhle!“ a ukážou
každý na úplně opačnou stranu! Oba přitom na chvilku zkamení v
té pozici se zdviženýma rukama – pán ukazuje napravo, matka
nalevo...
Zíráme na sebe a všichni tři se dáme do smíchu. Žena je z nás
nejrychlejší, hbitě zruší absurditu tohoto okamžiku a vrátí
nás do reality:
„Pěšky by to šlo oběma směry, ale je tam jednosměrka, s autem
se musíte vrátit a objet to přes kruhový objezd...“
Poděkuji a s optimistickým pocitem vlastenecké hrdosti vyrazím
ke Kotýnkům. My Češi jsme prostě báječní. Nejenže víme, co je
to vernisáž, ale nejspíš se dokážeme dostat k vytčenému cíli,
ať už se vydáme kterýmkoli směrem...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
