Číslo 18 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se zpěvačkou.
Andreou Kalivodovou.

V archivu Svobodné Evropy

Co všechno skrývají archivy amerických rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Svoboda, to vlastně nikdo neví. Statisíce stránek psaných textů nashromážděných za desítky let práce několika národních evropských redakcí, které kdysi někdo popsal proto, aby informoval posluchače za železnou oponou o tom, co považoval za důležité. Stohy papíru, které si už dávno nikdo nepřečetl.

Přicestoval jsem na univerzitu ve Stanfordu, jejíž součástí je Hooverův institut, a tím i archivy amerických rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Svoboda, v říjnu loňského roku na dva týdny a s jasnou představou o tom, co tam vlastně chci vyhledat. Věděl jsem, že archiv obsahuje mimo jiné i písemnou pozůstalost Ferdinanda Peroutky, slavného českého novináře a dlouholetého komentátora Svobodné Evropy a spoluzakladatele této stanice.
Tisíce kilometrů hnědých a šedých magnetofonových pásků, které už dávno nikdo neslyšel, ačkoli představují jen nepatrný zlomek někdejšího živého vysílání Svobodné Evropy do éteru. Staré magnetofonové pásky mají dnes svůj život za sebou – postupně usychají, drobí se a lámou při jakémkoli mechanickém pohybu. Sahat na ně proto smí jen odborník a na záchranu historických nahrávek, které pravděpodobně obsahují, se musí vynakládat velké úsilí. „Pásky vám do ruky určitě nepůjčíme,“ říká mi hlavní archivář audionahrávek Hooverova institutu v Kalifornii Brandon Burke. „Ale v naší studovně si můžete poslechnout tu jejich část, která už byla převedena z analogové do digitální podoby.“

Jednoznačné prvenství

Rozhodl jsem se pro Český rozhlas získat texty Peroutkových dosud nepublikovaných komentářů, kterými bychom na vlnách ČRo 6 připomněli letošní 60. výročí začátku pravidelného vysílání této rozhlasové stanice v češtině a slovenštině. Ferdinand Peroutka byl při tom, a stal se dokonce prvním  ředitelem československé redakce Svobodné Evropy, vůbec první redakce východoevropských a středoevropských zemí, která začala vysílat za železnou oponu. (Teprve o několik měsíců později se přidali v podobném úsilí Poláci, Maďaři aj.)
Vedle organizace vysílání Svobodné Evropy psal Ferdinand Peroutka pravidelně každý týden své moudré úvahy a komentáře. Vysílaly se obvykle v neděli v premiéře a pak následovalo několik repríz. Byly to poměrně dlouhé, v podstatě čtvrthodinové projevy na aktuální téma a Peroutka se neomezoval jen na úzce pojatou každodenní politiku. Připomínal posluchačům různá kulturně-politická výročí, vyvracel lživá tvrzení komunistické propagandy, někdy se zabýval domácími, jindy světovými událostmi nebo se věnoval české literatuře a obecně kulturnímu dění. V pozdějších letech vytvářel i jakési seriály či proslovy na pokračování, když chtěl nějakému složitému tématu věnovat náležitou pozornost a probrat jej do podrobností.
Vzniklo tak obrovské dílo. Za téměř třicet let života v exilu napsal Ferdinand Peroutka pro Svobodnou Evropu přes tisíc komentářů. Většinu těchto úvah mezitím jako by odvál čas a jen některé z nich později vyšly tiskem. Nejrozsáhlejší je třídílný soubor, který postupně vydalo v letech 2003–2006 pražské nakladatelství Argo pod názvem Mluví k vám Ferdinand Peroutka, ten ale záměrně neobsahuje komentáře, které už vyšly někdy předtím. Například v roce 1995 vydalo nakladatelství Academia užší výběr Peroutkových rozhlasových projevů pod názvem Úděl svobody a některé jeho komentáře publikovala ještě dříve exilová nakladatelství. Vynikající je kupříkladu výbor, který uspořádal v roce 1984 Jiří Kovtun v kanadském Torontu a pod názvem Budeme pokračovat ho vydalo nakladatelství Sixty-Eight Publishers Josefa Škvoreckého.

Bohatství intelektu

Naprostá většina komentářů Ferdinanda Peroutky psaných pro Rádio Svobodná Evropa se ale nikdy knižního vydání nedočkala. Odezněly jen v éteru a dnes už si je ani nikdo nemůže pamatovat. Jejich posluchači, kteří si téměř před šedesáti lety naladili tuto rozhlasovou stanici, měli navíc poslech ztížený silnými rušičkami. A protože to jsou krásné texty, myšlenkově nesmírně bohaté, svým obsahem unikátní a psané vybraným českým jazykem, došel jsem brzy k přesvědčení, že by bylo dobré je z temných amerických archivů vytáhnout znovu na světlo a nabídnout je dnešním posluchačům Českého rozhlasu k poslechu v jakési obnovené premiéře a s nutnými vysvětlivkami.
Ve studovně Hooverova institutu Stanfordské univerzity se mi pak podařilo okopírovat desítky Peroutkových komentářů z počátku padesátých let, které u nás – kromě svého původního vysílání na vlnách Svobodné Evropy – nebyly dosud nikdy zveřejněny. A převážně z těchto textů připravuji nyní pravidelně příspěvky do sobotního vydání pořadu Názory a argumenty.
A jak vlastně archiv Svobodné Evropy vypadá? Představit si ho můžeme jako nekonečné řady polic, krabic a skříní, které se rozprostírají v několika patrech podzemního bludiště, nad nímž ční do výšky Hooverova věž, nepřehlédnutelná dominanta Stanfordské univerzity. V přízemí je vchod do studovny, kterou střeží přísným zrakem vedoucí archivářka Carol A. Leadenhamová. Hned mě taky jako nově příchozího poučila, co se tam smí a co se nesmí, a poradila mi, jak vyplnit příslušné formuláře. Každý list papíru, který jsem si do studovny přinesl, orazítkovala velkým červeným nápisem NON-ARCHIVAL a při odchodu domů pokaždé kontrolovala, jestli jim mezi svými složkami nic neodnáším. „To víte, v lidech se nevyznáte,“ vysvětlovala mi svou opatrnost. „Měli jsme tu jednu Rumunku, ta byla také velmi přátelská a sympatická a s každým se hned dala do řeči, ale jednou jsem ji přistihla, že má u sebe ukrytou jednu naši archivní fotografii! To je smutné,“ dodala Carol a mně nezbylo než odvětit, že samozřejmě nic nemám proti přísným osobním kontrolám.

Carolino bedlivé oko

Dozvídám se, že do studovny Hooverova institutu si smíte přinést vlastní notebook a dělat si libovolně poznámky, ale nesmíte se tam připojovat k internetu. Nesmí se tam nic fotografovat a za každou xeroxovou kopii dokumentu zaplatíte pět centů. Kopírka má už v sobě zabudované počítadlo na mince a vyměňuje i papírové pětidolarové bankovky. A každý list papíru, který z kopírky vychází, má po straně droboučkým písmem natištěné označení původu – The Hoover Institution on War, Revolution and Peace – a jasné varování v angličtině před porušováním amerických autorských práv.
Vzácné historické dokumenty smějí badatelé prohlížet jen v bílých rukavicích, ale i s těmi obyčejnými musejí zacházet opatrně, na to Carol bedlivě dohlíží. Smíte si například vzít vždy jen jednu složku a musíte ji pak vrátit zpět do krabice, než si vypůjčíte další. Také při kopírování se smí brát do rukou vždy jen jeden list. Existují i předpisy na to, kolik si toho člověk může okopírovat, neomezené množství to rozhodně není. Ale mám dojem, že v mém případě Carol nakonec přimhouřila oko. Jen tiše prohodila cosi jako „to by snad mohlo stačit“.

Peroutka ve Stanfordu

Peroutkovu pozůstalost mají v Hooverově institutu uloženu v šestnácti velikých kartonových krabicích. Nacházím jeho dávnou korespondenci, pečlivě roztříděnou a seřazenou chronologicky a podle abecedy. Různé dobové články o Svobodné Evropě, fotokopie a rukopisy Peroutkových her a jeho politických statí. A konečně nacházím – opět velmi pečlivě utříděné – jeho rozhlasové komentáře, zaplňují dvanáct kartonových krabic. Od prvního dne vysílání Svobodné Evropy, tedy od 1. května 1951, až do konce Peroutkova života.
Některé komentáře přesto chybějí, prostě se nedochovaly. Ale vidím, že všechny jeho české texty, které vysílala Svobodná Evropa, si její americké vedení nechalo překládat do angličtiny – což, zdá se mi, nebyla jen nějaká vnitřní kontrola v podniku. Američany opravdu zajímalo, co si Peroutka myslí, alespoň na začátku Svobodné Evropy to tak určitě bylo. Je známo, že se Ferdinand Peroutka těšil mezi tehdejšími americkými politiky vysokému uznání. A tak si prohlížím u každého českého komentáře i jeho anglický ekvivalent. Vše úhledně upravené, opsané na psacím stroji, jen tu a tam písařka dopisuje ručně opravy.
Součástí Peroutkovy sbírky jsou i staré magnetofonové pásky, naštěstí už zdigitalizované. Poslouchám je ve studovně se sluchátky na uších u speciálně k tomu připraveného počítače. V jednu chvíli přichází mladý počítačový technik, představí se mi jako „bezpečnostní expert“ a praví, že nemohu poslouchat audionahrávky ze zdroje, k němuž je právě počítač připojený. Po chvilce dohadování usedne na mé místo a nakonec mě nečekaně zdrží několik dlouhých hodin, než se mu podaří počítač připojit tak, aby to podle jeho mínění odpovídalo přísným požadavkům bezpečnosti.
Jdu se raději projít ven. Na modrém nebi krásně svítí sluníčko a lidé se procházejí v košilích s krátkými rukávy. V říjnu nastává v Kalifornii babí léto, či spíš bych měl říct indiánské léto, když jsme v Americe a kousek za obzorem začíná opravdová indiánská zem.
Překvapilo mě, jak je Stanfordská univerzita rozlehlá. Člověk ze střední Evropy by si představoval pár budov spojených parkem a dvory, ale ve skutečnosti je to vlastně samostatné městečko. Dlouhé a široké ulice, po nichž neustále proudí desítky studentů na kolech. Dokonce tu mají i studentské autobusové linky, které – světe, div se – jezdí zadarmo! Jsou to takové malé autobusy, vpředu mají držáky na kola a zastavují na znamení. Objíždějí univerzitní kampus celý den.
Ve Stanfordu jsem nakonec našel pravý poklad, rozhlasový pochopitelně: pět Peroutkových komentářů, které autor sám namluvil v newyorském studiu Svobodné Evropy v polovině padesátých let. Později už Peroutka své komentáře nečetl, nechával je načítat profesionálním hlasatelem. Získal jsem i originální nahrávku jeho hry Šťastlivec Sulla, kterou na začátku padesátých let nastudovala a odvysílala Svobodná Evropa a která brzy zazní v Českém rozhlase na stanici Vltava. Měl jsem velké štěstí, říkám si, a co víc si můžu ještě přát?

Jan Bednář, redaktor ČRo 6

Snímky autor článku