|
|
 Andrea
Kalivodová,
mezzosopranistka, sólistka Státní opery Praha
Co vás přimělo k tomu, že jste se upsala opeře a zpívání
vůbec?
Když mi bylo asi šest, tak tehdy byla velmi populární Hanička
Zagorová. A já si její tehdejší šlágry prozpěvovala spolu
s rozhlasem nebo televizí. Už tehdy jsem si řekla, že ze mě
musí být zpěvačka. Samozřejmě, že v tom útlém věku byla opera
pro mě španělskou vesnicí, viděla jsem se jako druhá Zagorová
nebo Vondráčková. Místo mikrofonu jsem měla klacek a vesele si
prozpěvovala, jak se říká, na lesy. Byla jsem zkrátka takové
temperamentní děvčátko, což mi díkybohu svým způsobem zůstalo.
V sedmi jsem začala navštěvovat „lidušku“ v Brně, ale začínala
jsem s kytarou a klavírem. Pamatuji si však, že už tehdy mému
okolí neušlo, že mám sytý a poměrně zvučný hlas. Asi ve čtvrté
třídě jsem začala zpívat ve školním sboru, odkud byl jen
krůček k výuce sólového zpěvu. To už jsem chodila do šesté
sedmé třídy, Zagorová a Vondráčková šly stranou a já se už
pomalu začala vidět na operní scéně. Mocným impulsem k tomu
bylo, když jsem poprvé slyšela Carmen. Ale na jevišti jsem
jako první zhlédla Wagnerova Bludného Holanďana. Tak to byl
těžký start.
To už jsem se dostali poměrně daleko. Vraťme se k vaší lásce
ke zpěvu. Tu jste zdědila?
Určitě, i když mí rodiče dříve nechodili na operní
představení, ti byli spíše na folklor. Ale babička z otcovy
strany velmi milovala zpěv. Velkou podporu ve své zálibě pro
zpívání jsem našla u mámy, jíž vděčím za mnohé. Máma i táta
jsou teď určitě rádi, když mi publikum tleská, ale berou to
jako správní Moravané zdravě, nepřehánějí to, což se týká
vůbec jejich přístupu k životu.
Prvý poslech Carmen tedy rozhodl o vaší umělecké dráze.
Ovlivňovaly vás už tehdy její gramofonové nahrávky?
Hodně. Nejvíc mě ale oslovila hned ta první, která se mi
dostala do rukou. Ta byla s mluvenými dialogy, titulní part
nazpívala Agnes Baltsa, a to pod Karajanovou taktovkou.
Přiznám se ale, že termín „ideální Carmen“ vlastně ani
neuznávám, protože každá z těch jejích slavných představitelek
má nějakou osobitou přednost. A tak si vlastně „ideální
Carmen“ musíte poskládat jako mozaiku z velkého množství
nejrůznějších jejích skvělých představitelek. Jedno však přece
jenom musí mít společné: Carmen nemůžete vytvářet mozkem,
musíte na ni jít přes srdce a dát průchod emocím. Jsou
zpěvačky, které ji pojímají přes svůj intelekt, třeba Anne
Sofie von Otter, Jessye Norman nebo Vesselina Kasarova, ty ji
zpívají jistě krásně, ale Carmen, ta ženská ovládaná
nespoutanými vášněmi to není. Což ale neznamená, že můžete
zcela vypnout mozek, protože stále musíte dodržovat rytmus,
dávat pozor na nástupy, mít v paměti text a podobně. Osobně
představitelce Carmen odpustím nedodržení třeba čtvrťové noty,
když mě ta postava fascinuje.
Kdybyste měla z toho velkého množství představitelek Carmen
vybrat jednu jedinou, která by to byla?
Zůstala bych přece jen u Agnes Baltsy. Ona mě však inspiruje i
v jiných rolích, třeba v Netopýrovi jako Orlowski nebo Dalila
v Samsonovi a Dalile. Víte, na Carmen pracuji stále, i když
jsem ji zpívala mockrát. Měla jsem zatím to štěstí, že jsem ji
vytvářela v různých rozpoloženích a v různých inscenacích.
První svou Carmen jsem dělala v Košicích, následovala Praha,
Ústí nad Labem, pak přišlo turné s jednou německou agenturou,
díky níž jsem objela řadu velkých evropských hal v Maďarsku,
Německu, Francii, kdy jsem ji zpívala i obden a vždycky
francouzsky. Takže se mi dostala hodně pod kůži.
Pojďme k dalším vašim rolím...
Z těch favorizovaných je to určitě Dalila, teď mohu přiřadit i
Massenetovu Dulcineu z Dona Quichotta. Spolupráce s režisérem
Jiřím Nekvasilem na této ne často hrané opeře byla skvělá a
pohodová. Byla jsem blonďatou Dulcineou, protože Jiří se
nechal inspirovat Felliniho Sladkým životem a chtěl, abych
připomínala Anitu Ekbergovou, ale jsem přece jen trošku
odlišná...
Jenom trošku?
(smích) Dulcinea jako Anita Ekberg – to je originální řešení,
které zákonitě v Praze diváky rozdělilo, jedni totiž
souhlasili, druzí byli proti.
A co české role?
Velmi jsem si oblíbila roli Ježibaby, ta mi sedí, v té se i
vyřádím. Dostala jsem i nabídku na roli Cizí kněžny, ale to je
sopránová role, takže si zatím nejsem jistá, zda bych
neudělala oborovou chybu, která by se mi mohla vymstít.
Pravdou je, že by mi charakterově velmi seděla.
Nevadí vám, že je Ježibaba stará a odpudivá, že z ní jde
strach?
Vůbec ne. Já ji nevidím jako nějakou babku, která vaří
zázračné koření, ale spíše jako ženu – vampa, která třeba sama
prožila velkou lásku, o čemž ostatně sama zpívá: „To já znám,
to já znám, s takovou se chodí k nám...“ Ona zkrátka o životě
a lásce ví svoje.
A co písňová tvorba, která není pro široký okruh posluchačů
zdaleka tak atraktivní jako romantická operní árie…
Žádný rozumný zpěvák se jí nevyhýbá a řekne vám, že písně jsou
snad nejideálnější hlasovou hygienou. Proto dělám písňové
recitály nejen s doprovodem klavíru, ale i s harfou,
respektive s Kateřinou Englichovou, která mě doprovází třeba
při Janáčkovi nebo Martinů, s ní jsem také měla recitál
například na Kypru. Mám také se svou zastupující agenturou
Arco Diva pořad Alma Mahler a její osudoví muži. Právě s tímto
pořadem a písněmi Almy Mahler a Gustava Mahlera jsme projeli
takřka celou republiku, ale také například Brusel nebo
lotyšskou Rigu. Nyní se těším ze spolupráce s vynikajícím
klavíristou Miroslavem Sekyrou, se kterým připravujeme
ojedinělý písňový program Janáček, Martinů, Dvořák, Kunc,
Ostrčil, a čeká nás mnoho krásných koncertů. Zároveň agentura
Arco Diva v červnu vydává tento program jako CD.
Vladimír Čech, hudební publicista
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 26. dubna. |
