|
|
 Poslušen
rad Kámasútry
Jedním z nejmocnějších inspiračních zdrojů umělce je jak známo
odjakživa žena, a to nejen v rovině platonické, ale též
smyslné, ba erotické, chcete-li. A že k perzekuci chtíčem je
náchylný jak kumštýřský adjunkt, tak bard v nejlepších letech,
o tom vypovídá i nová knížka básníka a písničkáře Jiřího
Dědečka.
Úsporná a kouzelně vypravená sbírka Slizské písně (vydává
nakladatelství Galén) obsahuje převážně verše, kterými Dědeček
v sedmdesátých letech prokládal svá vystoupení s Janem
Burianem. „Rozkroky, rozkroky, rozkroky, všichni jsme vašimi
poskoky,“ zní motto souboru, jehož obsah dle upřímného doznání
autora vznikl především z přetlaku testosteronu. Ctihodný
předseda českého centra PEN klubu toho na sebe ve svazečku
nesoucím charakteristické známky nápaditosti grafika Luďka
Kubíka prozrazuje poměrně hodně: „Ohnul jsem ji mezi futry,
poslušen rad Kámasútry. Stalo se to časně zrána, jak nám radí
Vátsjájana…“ Přes letmé
vulgarismy je však i Dědeček erotický spíše cudným
intelektuálem kráčejícím ve šlépějích svého slavnějšího kolegy
Petrarcy: „Rozkvetlo přede mnou Lauřino levé ňadro. Polaskal
jsem je – zvadlo…“
Některé ze Slizských písní dávno zlidověly, a to nejen mezi
pamětníky vystoupení Buriana s Dědečkem. V sedmdesátých letech
se mezi lidmi šířily často jako úderná dílka anonyma, neboť na
knižní vydání nemohlo být ani pomyšlení. Nynější edici autor
aktualizoval o texty napsané v letech 2000 až 2007, verše
z časů „mladické nerozvážnosti“ jsou tak konfrontovány
s tematicky obdobnými básněmi přidanými „z vrozené hravosti po
operaci prostaty“. Vyplývá z toho mimo jiné, že některé
koníčky zkrátka člověka hned tak nepustí…
Milan Šefl |
