|
|
Co spojuje hráče ragby a herečku
 Představíme-li
si, že každý člověk zanechává na tomto světě šlépěje, které se
za ním táhnou jako nit, pak se na jednom místě mohou setkat a
protnout stopy těch, kteří se nikdy tváří v tvář nesetkali – a
přece je to místo spojuje. Rozesmátý hráč ragby Miloš Dobrý a
filmová a divadelní herečka Hana Pravdová. Ti dva se nikdy
nepoznali a přitom prošli podobnou životní zkušeností, šoa
totiž hebrejsky znamená holocaust.
Když jsem poprvé vzpomínky, které pro smíchovské Švandovo
divadlo zpracovali Tomáš Hrbek a Lucie Kolouchová, třímal
v rukou, přečetl jsem je jedním dechem. A zároveň jsem vnímal,
že rozhlasové nastudování tohoto textu (Český rozhlas 3
– Vltava ho 5. května ve 20 hodin uvádí v rámci cyklu Hra pro
tento večer) nabízí zajímavou možnost pracovat s mimořádným
dokumentárním materiálem a s niternou reflexí toho, co znamená
být na základě pochybných zákonů zbaven svobody, nebýt osobou,
ale věcí, číslem. Být podřízen uměle vybudované autoritě,
která žádnou autoritou není.
S jistým ostychem jsem se obrátil na barda ostravské činohry
Luďka Eliáše, jehož paži rovněž poznamenalo vytetované číslo
osvětimského vězně. Odpověděl: „Rejžo, já to rád natočím.
Zvlášť proto, že Miloše i Hanu jsem znal a jak v Terezíně, tak
v Osvětimi se s nimi potkal.“ Partu Hany Pravdové vdechla
rozhlasovou podobu Hana Maciuchová, překvapená a snad i
vyděšená, když čtenou zkoušku a natáčení Luděk Eliáš prokládal
hodně černými historkami z koncentráčnických časů: „Je v tom
vnitřní smíření. Koncentrák mi dal jediné: jistotu, že pokud
přežiju, nic horšího mě už v životě nepotká.“
Michal Bureš, režisér
|
