Číslo 18 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se zpěvačkou.
Andreou Kalivodovou.



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

Vladimír Karfík, publicista

Neviděl jenom ten, kdo vidět nechtěl

Posledních pár let stíhají média jednu aféru za druhou, přičemž ta nově otevřená spolehlivě přebije onu předchozí. Možná záměrně, protože téměř každý zlořád zůstane pak nedořešený. Novináři nejsou vybaveni výkonnou mocí, a tak vše odhalované končí v zapomnění. Ledaže bychom se masochisticky probírali starými čísly novin, anebo si pouštěli televizní záznamy jako retro, jímž nás ostatně všechny televizní kanály oblbují dennodenně. Léta se v klidu pro malá, větší i obludná obohacení loupí, lže, někdy dokonce i vraždí, ale to už se bere jako chování, jež nás vzruší jenom na chvíli, neboť na rozdíl od detektivek se většinou prokáže, že vlastně nebyl porušen zákon. A dobré mravy? Ty už se dávno z povědomí vytratily a zdá se, že málokdo si toho povšimne, dokonce se po nich ani nestýská. Kdyby tomu tak nebylo, společnost by se chovala jinak. A teď najednou bomba, která hrozí podminováním státního organismu.

Ve vhodnou chvíli byl nalezen několik let starý záznam o tom, jak si jistý ambiciózní podnikatel, který posléze vstoupil do politiky, poměrně přesně a přiměřeně cynicky analyzoval situaci české společnosti a její politické fungování. Nahlédl, že politika již léta nespočívá ve správě věcí veřejných s nezbytnou vizí služby a směřování dalšího vývoje, čímž voliči pověřovali své zástupce, nýbrž že její podstata tkví v tom, jak se zastupitelé (bohudík nikoli snad všichni) podílejí na srůstání politiky s krátkodobými ekonomickými zájmy jednotlivců a skupin. Nechávám stranou, nakolik jsou text či nahrávky autentické, nemohu, nechci soudit – ani záměr, proč dotyčný zanechal podnikání a vstoupil do praktické politiky. Jenom zírám na to zemětřesení: vždyť v těch zveřejněných slovech nenacházím nic, co by dávno nebylo známo každému, kdo má oči k vidění a sleduje úpadek politické morálky, arogantní privatizaci nejprve obecného majetku a posléze celého veřejného prostoru, nikdo nemůže přehlédnout, jak se tato země korupcí propadá do hlubin až balkánských, ne-li hlouběji. Nejlapidárněji to vyjádřil zkušený Schwarzenberg: „Ten pitomec to napsal, ostatní si to myslí.“ Co tedy nového, zemětřesení umělé, anebo účelové? Vždyť určitý pokus o změnu se projevil v loňských volbách, kdy lidé začasté vsadili na nové tváře.

Ani pak se mnoho nezměnilo, naopak, příchod nových lidí mezi staré kozáky přinesl nestabilitu, což u nás vede ke snaze přizpůsobit je obrazu a metodám vůdčí smečky. A tady je zkušenost praxe minulých vlád osvědčená: koupí je začlenit do starého srostlého houfu. Václav Bělohradský v této situaci připomněl, že k ozdravění společnosti nestačí vsadit jenom na nové tváře, pokud se zároveň nekultivují společenské instituce, nerespektuje se právní vědomí a nástroje práva. Jenom v tom je záruka slušného fungování společnosti.

Je neuvěřitelné, jak publikování jednoho starého improvizovaného textu dokáže způsobit vážnou vládní krizi. Člověk se diví, jak nebezpeční to lidé ohrožují stát. Nedivil by se ovšem, kdyby si vzpomněl na prostinkou větu starého moudrého Andersena: Král je nahý! Vždyť to, co otřásá zemí, není novinka, ledaže by tvůrci vládní koalice byli slepí. Věděli přece už tehdy, čím jsou tak pobouřeni dnes, byli však bezmocni před silou volání občanů po vymýcení korupce. Jenomže veřejně se korupce nedá hájit, tahle činnost se může odehrávat jenom vskrytu, zahalena politickými frázemi. A tak boj s korupcí tradičně proměnili v pouhé politické heslo, aniž jsou ochotni přijmout odpovídající zákony, aby orgány státní správy nebyly rozkolísávány neustávajícími stranickými šarádami.

Sledoval jsem několik televizních pořadů a zaujala mě rozdílná přijetí diváků. Pavel Rychetský odpovídal na otázky nevyhýbavě, s tíživým vědomím hlubokého úpadku české politiky v uplynulém dvacetiletí, neváhal být kritický ani ke stavu institucí spravedlnosti a také morálky – a tři čtvrtiny posluchačů s ním bylo zajedno. Asi den poté odpovídala Vladimíra Dvořáková, byla podobně kritická ke stavu společnosti, politiky a morálky – a souhlasili s ní téměř všichni diváci. Nato byl otázkám diváků podroben redaktor Jaroslav Kmenta, který se proslavil publikacemi o kmotru Mrázkovi a před málo dny uveřejnil onu třaskavinu, která podminovala vládu a – nepřesvědčil diváků ani třetinu. Věru podivné. Nespokojenost občanů s tím, jak je spravována společnost, má patrně hlubší příčiny, než jakou byla kauza Bárta. Jak dál? Mocenské šarády podstatu krize neřeší.



  Bu bu bu, menší zlo!
  Jak to vidí Pavel Kohout  
 
  Poslušen rad Kámasútry

  Pořiďte si  
 
  V archivu Svobodné Evropy
  Téma