|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Neviděl jenom ten, kdo vidět nechtěl
Posledních pár let stíhají média jednu aféru za druhou,
přičemž ta nově otevřená spolehlivě přebije onu předchozí.
Možná záměrně, protože téměř každý zlořád zůstane pak
nedořešený. Novináři nejsou vybaveni výkonnou mocí, a tak vše
odhalované končí v zapomnění. Ledaže bychom se masochisticky
probírali starými čísly novin, anebo si pouštěli televizní
záznamy jako retro, jímž nás ostatně všechny televizní kanály
oblbují dennodenně. Léta se v klidu pro malá, větší i obludná
obohacení loupí, lže, někdy dokonce i vraždí, ale to už se
bere jako chování, jež nás vzruší jenom na chvíli, neboť na
rozdíl od detektivek se většinou prokáže, že vlastně nebyl
porušen zákon. A dobré mravy? Ty už se dávno z povědomí
vytratily a zdá se, že málokdo si toho povšimne, dokonce se po
nich ani nestýská. Kdyby tomu tak nebylo, společnost by se
chovala jinak. A teď najednou bomba, která hrozí podminováním
státního organismu.
Ve vhodnou chvíli byl nalezen několik let starý záznam o tom,
jak si jistý ambiciózní podnikatel, který posléze vstoupil do
politiky, poměrně přesně a přiměřeně cynicky analyzoval
situaci české společnosti a její politické fungování. Nahlédl,
že politika již léta nespočívá ve správě věcí veřejných
s nezbytnou vizí služby a směřování dalšího vývoje, čímž
voliči pověřovali své zástupce, nýbrž že její podstata tkví v
tom, jak se zastupitelé (bohudík nikoli snad všichni) podílejí
na srůstání politiky s krátkodobými ekonomickými zájmy
jednotlivců a skupin. Nechávám stranou, nakolik jsou text či
nahrávky autentické, nemohu, nechci soudit – ani záměr, proč
dotyčný zanechal podnikání a vstoupil do praktické politiky.
Jenom zírám na to zemětřesení: vždyť v těch zveřejněných
slovech nenacházím nic, co by dávno nebylo známo každému, kdo
má oči k vidění a sleduje úpadek politické morálky, arogantní
privatizaci nejprve obecného majetku a posléze celého
veřejného prostoru, nikdo nemůže přehlédnout, jak se tato země
korupcí propadá do hlubin až balkánských, ne-li hlouběji.
Nejlapidárněji to vyjádřil zkušený Schwarzenberg: „Ten pitomec
to napsal, ostatní si to myslí.“ Co tedy nového, zemětřesení
umělé, anebo účelové? Vždyť určitý pokus o změnu se projevil
v loňských volbách, kdy lidé začasté vsadili na nové tváře.
Ani pak se mnoho nezměnilo, naopak, příchod nových lidí mezi
staré kozáky přinesl nestabilitu, což u nás vede ke snaze
přizpůsobit je obrazu a metodám vůdčí smečky. A tady je
zkušenost praxe minulých vlád osvědčená: koupí je začlenit do
starého srostlého houfu. Václav Bělohradský v této situaci
připomněl, že k ozdravění společnosti nestačí vsadit jenom na
nové tváře, pokud se zároveň nekultivují společenské
instituce, nerespektuje se právní vědomí a nástroje práva.
Jenom v tom je záruka slušného fungování společnosti.
Je neuvěřitelné, jak publikování jednoho starého
improvizovaného textu dokáže způsobit vážnou vládní krizi.
Člověk se diví, jak nebezpeční to lidé ohrožují stát. Nedivil
by se ovšem, kdyby si vzpomněl na prostinkou větu starého
moudrého Andersena: Král je nahý! Vždyť to, co otřásá zemí,
není novinka, ledaže by tvůrci vládní koalice byli slepí.
Věděli přece už tehdy, čím jsou tak pobouřeni dnes, byli však
bezmocni před silou volání občanů po vymýcení korupce. Jenomže
veřejně se korupce nedá hájit, tahle činnost se může odehrávat
jenom vskrytu, zahalena politickými frázemi. A tak boj
s korupcí tradičně proměnili v pouhé politické heslo, aniž
jsou ochotni přijmout odpovídající zákony, aby orgány státní
správy nebyly rozkolísávány neustávajícími stranickými
šarádami.
Sledoval jsem několik televizních pořadů a zaujala mě rozdílná
přijetí diváků. Pavel Rychetský odpovídal na otázky
nevyhýbavě, s tíživým vědomím hlubokého úpadku české politiky
v uplynulém dvacetiletí, neváhal být kritický ani ke stavu
institucí spravedlnosti a také morálky – a tři čtvrtiny
posluchačů s ním bylo zajedno. Asi den poté odpovídala
Vladimíra Dvořáková, byla podobně kritická ke stavu
společnosti, politiky a morálky – a souhlasili s ní téměř
všichni diváci. Nato byl otázkám diváků podroben redaktor
Jaroslav Kmenta, který se proslavil publikacemi o kmotru
Mrázkovi a před málo dny uveřejnil onu třaskavinu, která
podminovala vládu a – nepřesvědčil diváků ani třetinu. Věru
podivné. Nespokojenost občanů s tím, jak je spravována
společnost, má patrně hlubší příčiny, než jakou byla kauza
Bárta. Jak dál? Mocenské šarády podstatu krize neřeší. |
