|
|
 Když
pochyby a dilemata sužují i kněze
Ani kněžské poslání nechrání člověka před pochybnostmi, od
duchovního se navíc očekává, že bude žít v souladu s hlásanými
idejemi. Ale ani kněz se nemůže vyvázat ze společenské
situace, jaká jej obklopuje. To vše s mimořádnou plasticitou
líčí film Vladimíra Michálka z roku 1996 Zapomenuté
světlo (úterý 24. května ve 20.55 uvádí ČT1). Režisér
zasadil vyprávěný příběh na sklonek komunistické éry a na
církevním prostředí ukázal, že složité soužití s represivním
režimem musel řešit každý – a ne každý se zachoval, jak mu
velelo svědomí.
Z původní románové předlohy Jakuba Demla, vydané ve třicátých
letech a navíc postižené tehdejší cenzurou, samozřejmě mnoho
nezůstalo, aktualizace však proběhla citlivě a vkusně
transponovala duchovní rozměr celého příběhu do jiných
společenských reálií; snad jedině komunistická vrchnost
podléhá zbytečné karikatuře. Snímek vypráví o faráři Holém,
jak prožívá krušné chvíle při své pastorační misi v jedné
podhorské vsi. Jeho kázání jsou jakoby domácká, s oblibou
vypráví o svých snech, které využívá jako případná podobenství
o soudobé situaci. Na jeho kázání dochází jen hrstka věřících,
převážně zestárlých, ale tvůrce ani v nejmenším nezajímá
případná krize víry, naopak se dotýká problémů s jejím
naplněním.
Ústřední postavu docela překvapivě získal Bolek Polívka. A bez
nadsázky uspěl i při takovémto náročném úkolu. Dospěl k
nebývale zklidnělému a vnitřně koncentrovanému herectví,
zbavenému vší falešně pitvornosti, vadit může jedině huhlavý,
basově zastřený hlas. Holý v jeho ztvárnění připomíná Dona
Quijota, bojujícího s větrnými mlýny, prakticky všude naráží
na nepochopení; přesto je to muž pokorný, odhodlaný zůstat
navzdory nesnázím na svém místě. Nevystavuje na odiv odvahu,
je až dojemný ve svých rozpacích, smířen s tím, že platonická
láska k těžce nemocné Marjánce (Veronika Žilková) je
nenaplnitelná. Ale odmítá zbytečné kompromisy – své mínění
otevřeně sdělí představenému kolaborujícímu s režimem a bez
váhání vlepí facku stranickému bossovi za jeho povýšenecké
jednání.
Film přesvědčivě zachycuje život na malé vsi. Ani sychravé
podnebí, časté deště, bláto, ani oprýskané zdi a zdevastované
budovy nejsou zahrnuty náhodně – spolupodílejí se na celkovém
obrazu všeobecného úpadku, který ovšem není bez naděje, dokud
žijí lidé ochotni nezištně pomáhat druhým. Proto Zapomenuté
světlo zanechá v každém vnímavějším divákovi citovou odezvu,
tak zřídkavou v současných filmech.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
