 Eva
Emingerová,
zpěvačka
Proč jste se vlastně rozhodla tak radikálně přehodit stylovou
výhybku a zabrousit k popu?
Hlavním důvodem bylo vyzkoušet si původní tvorbu, vlastní
písničky s českými texty, a obyčejná snaha sdělit lidem, co
cítím. K ústupu od angličtiny jsem navíc měla ještě jeden
důvod. Jsem perfekcionistka, mám na sebe dost vysoké nároky a
měla jsem pocit, že moje angličtina, v níž jsem dosud zpívala
jazzové standardy, není na takové úrovni, jaká je dnes běžná u
mladých lidí, kteří se učí anglicky od dětství.
Hrálo ve vašem rozhodnutí roli i – řekněme – komerční
hledisko?
Nemyslím si, že by se moje nová deska bůhvíjak prodávala...
Odjakživa mě ale sužuje, jak málo lidí poslouchá jazz. Chtěla
jsem natočit písničky, které by si poslechlo mnohem širší než
jen jazzové publikum.
K té češtině: vy jste přece jen už v minulosti zpívala v
mateřštině…
To je pravda, spolupracovala jsem s Ferdou Havlíkem i Jiřím
Suchým, mám na repertoáru tu semaforskou klasiku, ale to jsou
vlastně taky standardy. Uspokojovaly mě jen do té míry, že si
je se mnou publikum mohlo pobrukovat. Teď jsem chtěla texty,
které by o mně něco prozrazovaly, a jak už jsem řekla – hlavně
mi šlo o vlastní písničky.
Na své předposlední desce jste měla i nějaké texty od Ester
Kočičkové. A nebyly špatné. Proč jste neoslovila ji?
Ester mi na album Colours Of My Life napsala české texty na
americké jazzové standardy, ale s těmi je potíž v tom, že
musíte o jejich natočení složitě žádat majitele práv. Povedlo
se nám jich tedy nahrát jen několik. Etapa s Ester byla
zajímavá, je to nesmírně chytrá, ale taky hodně zaneprázdněná
žena. Já potřebovala někoho, kdo by mi věnoval víc času, kdo
by mi psal na tělo.
A tím se stal Dušan Prokop. Neznámé jméno…
Je to vlastně kamarád z volejbalu, který léta píše do šuplíku.
Když jsem začínala přemýšlet o projektu nového alba, začal mi
posílat takové básnické esemesky, mě zaujaly, a tak jsme se
začali scházet a on vytáhl svoje starší texty i básničky,
které kdysi psal pro své dívky. Něco z toho jsme použili. Ale
většinou naše spolupráce fungovala tak, že jsem nadhodila
nějaké téma, pocit a on je zpracoval. Jeho texty i akordy nás
také inspirovaly k samotným skladbám, a tak se u klavíru nebo
u kytary rodily zárodky písniček.
Tak jednoduché to ale nebylo; vaše album nakonec vzniklo na
trase Praha – Stockholm. Jak se to přihodilo?
Zásluhou Tomase Danka, kamaráda, muzikanta a manažera, který
žije ve Švédsku už desítky let. Několikrát jsem tam v
minulosti koncertovala a po jednom vystoupení nás napadlo to
samé – udělat desku, která by trochu vybočila z té mé
dosavadní úzké jazzové škatulky. Tomas mě seznámil s Andersem
Johanssonem, výborným producentem i kytaristou, který mi
vzápětí doručil asi tucet svých skladeb. Na oplátku jsem mu
poslala i nějaké své věci, na kterých jsme dělali s Dušanem
Prokopem. A hned první písnička ho zaujala a poslal ji zpátky
nádherně zaranžovanou. Pak vše nabralo rychlý spád. Původně
jsem měla nahrát výhradně jeho skladby s českými texty, ale
nakonec se to vyvinulo jinak – na desce je devět mých věcí,
tři písně od Anderse a jedna od Tomase.
Natáčení tedy probíhalo ve Švédsku?
Album vlastně vznikalo po internetu. To je ta dnešní doba...
Vyměňovali jsme si s Andersem po e-mailu nápady, dvakrát jsem
přijela do Stockholmu na demosnímky a nakonec během týdne ve
studiu Polar všechno nazpívala s kapelou, kterou Anders
mezitím výborně připravil. Je to skvělý a citlivý muzikant a
lichotí mi, že ve své kariéře spolupracoval se spoustou
interpretů světových jmen.
Ostatně i Polar Studios je pojem, vznikla tu velká část
nahrávek Abby…
Měla jsem z Polaru trochu obavy – sedíte v kabince, čekáte na
pokyny z režie a vedle sedí zvukař, který natáčel Waterloo,
Mamma Mia, Dancing Queen a tyhle hity... Ale byla to výborná
zkušenost, bezvadně připravení profesionálové, přitom
maximálně přátelský a vřelý přístup. Prostě sen. Říkali, že
jsem snad jediná východoevropská zpěvačka, která tam
nahrávala…
Jak si vlastně vysvětlujete, že jste švédské muzikanty tolik
zaujala?
Mám pocit, že lidi venku, nejen ve Švédsku, oceňují moji
schopnost improvizace, živočišnost. Před lety jsem se
Steamboat Stompers zpívala na dixielandovém festivalu v San
Diegu, já tam byla jediná sólová zpěvačka. Půjčovala si mě
jedna kapela za druhou... Asi mám nějaký dar působit na
jevišti přirozeně, pohodově.
Co vaše současná česká kapela – nebylo muzikantům líto, že
jste nové album nahrála v cizině a bez nich?
Samozřejmě, že je to mrzelo, přišli o zajímavou a dobře
placenou práci. Ale Tomas Danko se asi právem obával, že
nedokáží naplnit tu základní hudební ideu alba – aby to byl
pop. Některé z těch nových písniček nicméně moje kapela hraje
na českých koncertech a pro mě je dost důležité, že se to
klukům docela líbí. Jen teď budu muset kapelu rozšířit o cello
a kytaru, abychom ty písničky z nové desky uhráli.
Jak byste vlastně svou novinku žánrově charakterizovala?
Venku se té hudbě prý říká multižánr. Já bych spíš mluvila o
písničkách s prvky jazzu a šansonu. A doufám, že si v nich
lidé najdou to své – lásku, romantiku, snění. Jak je libo.
Milan Šefl
Foto Zbyněk Pecák
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 17. 5. |
