|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka
Učit se od ovcí?
Už jste měli někdy možnost pozorovat, jak se chovají ovce,
když jsou vyhnány na novou pastvinu? Je to nejen zajímavá, ale
i poučná podívaná. Napřed se divoce rozběhnou po novém terénu,
každá si najde to nejlepší sousto, nejšťavnatější trávu nebo
bylinu, ale nesežere ji, jen ji nakousne a označí tak svými
slinami. Za chvíli volného pobíhání, když si nejlepší sousta
mezi sebou „rozdělily“, vytvoří ovce na některém místě
pastviny znovu formaci stáda a začnou trávu více méně
systematicky spásat. Nejlépe se toto jejich chování ovšem
pozoruje, když je stádo malé, spíš stádečko jen o několika
jedincích, kde můžete bez problémů jednotlivé ovce a jejich
cesty rozlišit. U stohlavého stáda vedeného beranem by to
sotva šlo.
Takové ministádo, které ovce potřebují ke spokojenému životu,
začíná u tří zvířat. Do kousků, které si předtím označila
některá z nich, se ostatní při kolektivním spásání nepustí,
nesnaží se je své kolegyni před nosem sežrat, ale její
„majetek“ respektují a nedotknou se ho. Místa ve skupině si
přitom při spásání louky vyměňují, ta, která byla na okraji,
se přesunuje do středu skupiny, ta ze středu v určitém rytmu
zase na okraj. Místa ve středu stáda jsou totiž bezpečnější
před možnými nepřáteli a dávají možnost víc se soustředit na
pastvu. Střídání míst je tak jakýmsi projevem instinktivní
solidarity uvnitř stáda. Stejně tak ovce chrání i své slabé
jedince, například jehňata, tím, že jim vymezuje bezpečná
místa uprostřed stáda.
Jistě, v našich zeměpisných šířkách se ovce žádných nepřátel
jako třeba vlků nebo medvědů bát nemusí, ale instinkt jednou
vytvořený se ukázal být užitečným pro život a zachování stáda,
a proto se udržel. Podíváme-li se na jejich chování z odstupu,
ovce tu dokázaly harmonicky spojit individuální zájem každé
jednotlivé ovce po nejlepším soustu, tak říkajíc výhody pro
sebe, se zájmem celku stáda po přežítí, jeho dalším rozvoji a
minimalizaci nebezpečí, což je ovšem opět v zájmu každé
jednotlivé ovce. Ovce mají přesně zakódováno – i to si
přinesly z divočiny –, že jejich přežití jako jednotlivce
záleží na přežití stáda, dobrém životě všech a že ovšem i
stádu se vede tím lépe, čím lépe jsou jednotliví jeho členové
fyzicky vybaveni, čím lépe se jim daří a jsou po svém ovčím
způsobu spokojeni. Bez stáda by ovce ponechaná v přírodě sobě
samé byla sotva přežila. Dobrý stav stáda je prostě ku
prospěchu každému jeho členu.
Ovce ovšem neznají spisy Adama Smithe. Kdyby si vzaly k srdci
jeho slavnou poučku, která je úhelním kamenem neoliberálního
kapitalismu, že je postaráno o všechny, když se každý stará
jen sám o sebe, a jen z osobního užitku roste obecné blaho,
chovaly by se docela jinak. Vypuštěny na pastvinu národního
hospodářství spásly by okamžitě každá pro sebe tu
nejšťavnatější trávu, kterou by našly, vyžraly ji až do
kořene, pak by se snažily urvat co možná nejvíc z toho, co si
pro sebe zajistily jejich družky, a nakonec se ještě všemi
možnými způsoby snažily získat pro sebe víc než ty druhé.
Zkrátka a dobře chovaly by se ne jako ovce, ale jako lidé. A
šťavnatá pastvina by se pod jejich shánčlivými kopýtky pomalu
měnila v pustinu. Pro vlky nebo medvědy, kdyby ovšem ještě
někde nějací žili, by se ovšem takové poblázněné ovce
nechráněné ostražitostí stáda stávaly snadnou kořistí... |
